Saló aneb 120 dnů sodomy

Tak už jsem to dokoukal a musím říct, že nějak nechápu rozporuplný reakce, který se tady tu k tomuto filmu nastřádaly. Neříkám, v určitých momentech je to jistě nechutný a nepříjemný, ale jistě ne až tak, abych kvůli tomu zavraždil režiséra. To určitě ne. Vlastně kromě asi dvou nebo tří naturalističtějších a dekadentnějších okamžiků během filmu a asi deseti minut na konci je to vcelku normální film plný obnažených a nahých postav. Protože ve zbylém čase obvykle postarší matróna vypráví o různých svých sexuálních zážitcích jako začínající štětky. A pak tam ti čtyři ke všemu svolní oplzlí staříci se svými oběťmi dělají rekonstrukci té či oné události, občas někoho znásilní (i když to je spíš jen duševní znásilnění), s někým bez rozdílu pohlaví se vyspí a nebo se ukojí nějak jinak. Neříkám, jako připodobnění fašismu v Itálii, který zavedl a vytvořil Mussolini je to docela síla a nedivil bych se ani, kdyby se něco podobnýho opravdu dělo, ale když odhlídnu od těch nechutností, ten film se mi celkem líbil. Ne, to je až příliš silné slovo. Zaujal mě. Je to vlastně připodobnění moci a člověka. Všechno lidské konání je totiž založeno na přesunu moci z jednoho na jiného. Projevení své moci nad ostatními, pocit a užívání si své moci. Pravda, ty čtyři hlavní postavy v tomto filmu ještě nezjistily, že největší moc nad jiným člověkem je nevyužít své moci nad ním. Moci zabít, ale nezabít. Zranit, ale propustit. A podle toho se i chovají. Zabíjejí, mučí, przní, znásilňují, týrají. Je velmi těžké říct, jak by se kdo zachoval, kdyby se do takovéto situace dostal, ale dovolím si říct, že žádná z postav ve filmu není osobou, se kterou by se divák mohl ztotožnit, protože všichni jsou velmi odlidštění. I oběti a samozřejmě ti zvrhlíci opájející se mocí. Se zrvhlíky je jasné, proč se nejde ztotožnit a s obětmi to nejde, protože se nechovají jako lidé. Tím chci říct, že ani jeden si nezachoval ani tu nejmenší špetičku hrdosti nebo důstojnosti. Buď spáchají sebevraždu, protože už to nemůžou snést, nebo dělají všechno, co jim přikážou a neštítí se vůbec ničeho (ani zrady svých spolutrpitelů). Film je velmi sugestivní, občas nechutný občas mě tam i něco rozesmálo (obvykle ten, co hraje prezidenta aka švidroň). Jediná lepší a schopnější postava je pravděpodobně ten kluk, kterýmu na začátku máti donese šálu a kterýho bohužel nedlouho poté při útěku zabijí vojáci, protože ten se vzmohl na odpor. Není to sice film, na kterej bych se podíval znovu a rád příliš brzy, protože jsem spíš na komedie, ale taky to není film, který bych nedoporučil vidět ani neskoukl nikdy později. Protože jistou dávku přitažlivosti a fascinovanosti tomu nikdo upřít nemůže. Fascinovanosti tím, kam až je člověk schopen zajít. Co je schopen si vymyslet. Jak je schopný jinému člověku ublížit. Inspirace i obsahem, nejen situacemi z pera markýze de Sade je více než zjevná. To pozná kdokoliv, kdo kdy od něj něco četl (já četl Justine a její sestru Juliettea musím říct, že ani nebyly tak hrozně napsaný. Kdyby psal romantické romány apod. byl by pravděpodobně opěvován stejně jako třeba sestry Bronteovy nebo Walter Scott. Ale nepsal a taky si to odpykal, protože de Sade byl jediný člověk, který nebyl propuštěn z Bastilly, když padla. Jen on zůstal ve vězení i po vyhlášení republiky.) (16.02.2006) (méně) (více)