Hříšní lidé města pražského

Kdybychom se rozhodli zahrnout do poněkud obecného pojmu česká detektivní škola zástupce z domácí literatury, tvořilo by ji maximálně deset autorů, jejichž díla přesahují rámec podprůměrného zábavného odpočinkového čtiva. Tak trochu paradoxně k nim zcela nepochybně náleží i spisovatel a scénárista Jiří Marek, pro něhož tento žánr rozhodně nebyl typický. Na sklonku šedesátých let však napsal nejprve několik povídkových cyklů pod názvy Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum starých kriminálních případů, které se téměř vzápětí po značném čtenářském ohlasu objevily i ve scénáristické podobě pro plánovaný třináctidílný seriál Československé televize. Režisér Jiří Sequens měl šťastnou ruku zejména při výběru hlavních hereckých protagonistů. Jaroslav Marvan v roli policejního rady Vacátka mistrně variuje své bručouny s dobrým srdcem, inspektorská dvojice Boušeho a Brůžka vytváří prototypy policejních úředníků, snesitelně servilních k nadřízenému a sympaticky familiárních k příslušníkům tzv. galérky. Ale nejsou to tupí byrokrati: Bouše (Josef Vinklář) je sice trochu směšný ve své buřince, kulatých brýlích a těsném sáčku, ale hýří nápady a nepostrádá intuici; sekundující Brůžek (Josef Bláha) motivuje někdy váhavého Boušeho rozhodností. Čtvrtým ze slavného týmu je starý inspektor Mrázek, ztvárněný mistrovským způsobem Františkem Filipovským, který působí mezi svými mladšími kolegy tak trochu přebytečně, ale jeho postřehy jsou ucelené a prozrazují, že přesluhujícímu penzistovi s nepostradatelnou dýmkou a omluvným pohledem to stále pálí. Zkušenosti, důvtip, mazanost a buldočí vytrvalost uplatnil ve "vlastní" epizodě s názvem Hra. Ostatně, právě jednotlivé epizody nabízejí širokou žánrovou vyhraněnost, od vysloveně komediálních, kam lze zařadit jak defraudantskou romanci Telegram z Neapole, tak bláznivou holešovickou road-movie Kaprova smrt, přes příběhy ryze kriminální, jakým je třebas úvodní Přísaha, až po společensky ožehavá témata, úzce související s dobou a jejími mravy (drogová aféra v Případu lichého střevíce). Ruku v ruce s tím jde znamenitá Liškova hudba, výjimečná už nezaměnitelnou úvodní znělkou, a samozřejmě celá plejáda vynikajících českých herců, kteří se svých rolí zhostili s neskrývaným elánem (Zázvorková, Fialová, Růžičková, Skořepová, Hlaváčová, Sovák, Menšík, Kopecký, Brzobohatý, Landovský, Fišer, Skopeček, Libíček, Satoranský, Hanus, Růžek, Ráž, Holý, Řanda, Neumann, Záhorský, Bek, Kemr a řada dalších). Kromě nesporných tvůrčích kvalit k úspěchu a trvalé oblibě přispěla i skutečnost, že seriál je apolitický. Na poměry první republiky se sice díval někdy až příliš blahosklonně, ale v podstatě v ní personifikoval neoddiskutovatelnou spravedlivost a čistotu masarykovské policie. A lidskost je jedním z hlavních rysů tohoto seriálu, jehož kvalit žádný pozdější projekt obdobného zaměření nedosáhl a patrně již nedosáhne. (21.06.2010)

A dejte mi zahrát, pane inšpektóre. Dejte mi zahrát, už jsem zase dóle. Dejte mi zahrát v čistým dur, než přišijou mi číslo na mundur, na mundur, šedivej, vošklivej. Zákon, zákon šlape jim na pérka. Brání se, brání, pražská galérka. Jo, člověk míní, ten nahoře to změní a potom zbejvá jen mřížový snění. A dejte mu zahrát, pane inšpektóre. Dejte mu zahrát, než vypadne z róle. Dejte mu zahrát v černým mol, ať pozná sám ten velkej lidskej bol ze zrady, velikej, falešnej. A dejte jim zahrát, pane inšpektóre. Dejte jim zahrát, a každýmu sóle. Jeden zná pravdu, druhej lež, malér je svázal k sobě za faleš, na řetěz, za faleš, na řetěz, za faleš. Hříšní, hříšní, hříšní hříšníci. Hříšní, hříšní, hříšní viníci. Vini, vini, viní viníci. "Hříšní lidé města pražského". **** (15.11.2017)

Pokud nám hříšní lidé něco dokazují, tak to, že v kriminálním příběhu není důležitá složitá zápletka či nadpřirozený hrdina. Ale často k dokonalosti stačí jen výborně napsané a zahrané postavy a prostě dobře vymyšlená atmosféra podpořena solidním příběhem či diverzitou jednotlivých případů. Ráda se k Hříšným lidem města pražského vracím. Pravá klasika. (20.12.2022)

Seriál, ktorý pozerať je jedna radosť, aj napriek tomu, že jednotlivé zápletky sú nášmu divákovi vopred známe. Dve veci mi tu ale neskutočne vadia, takže nemôžem prižmúriť oči. Po prvé: Úplne všetky ženy vyzerajú ako zo 60-tych rokov (niektoré majú dokonca natupírované vlasy!), pritom sa v seriáli skloňuje kríza ostošesť, z čoho zákonite súdim, že tvorcovia chceli evokovať obdobie po roku 1929. V seriáli odohrávajúcom sa teda v 30-tych rokoch sa na veľké prekvapenie diváka producírujú dámy a slečny, z ktorých žiadna jakživ nevidela prvorepublikové filmy. Koľko atmosféry by do toho celého vniesli naondulované vlnky! Áno, nosili ich aj dobové prostitútky. Buď bol seriál výrazne podfinancovaný, buď mal zlých kostymérov a kaderníkov alebo to každému bolo úplne jedno (najskôr to posledné). Po druhé: Nápad zapojiť krčmové pesničky bol obludný, najmä preto, že sa neuveriteľne vtieravým spôsobom vnucujú, sú odspievané od A po Z ako nejaký kultúrny program zájazdového divadelného predstavenia (chýbajú ešte 5-minútové klaňačky). Toto nie je ani kabaret, ani opereta, toto je krimi, kde všetky dlhočizné "spievanky" zabíjajú vzácny čas a svedčia jedine o nedostatku zdravého úsudku tvorcov. Dokonca i voľba hudobného štýlu sa minula účinkom. Ak by boli úryvky z piesní použité menej nápadne, mohlo to atmosféru skutočne obohatiť, ale - máme Pepíka Zímu, tak to využime, nech to stojí čo to stojí. No, to je na mord, že, pane rado. (16.08.2018)

Příliš zapeklité vraždy nehledejte, o to téhle do všech podrobností prvorepublikovou atmosférou načichlou krimi ani nejde. To co Sequensovi bravůrně vyšlo byla atmosféra, správný herecký koktejl a taky "vypálení do obrazovky" v úvodu, které muselo způsobit ve své době nejeden kolaps. Ceněná je taky hudba (Sequens si ji mimochodem vypůjčil do jednoho dílu majora Zemana), jež mistrně mapuje atmosféru. Jakožto bonus je i jiný poměr zločinců než jinde tzv. galérka je opravdu skvostná. Zřejmě i Sequens zažil tvůrčí vrchol ve vzrušené atmosféře Pražského jara. (12.09.2005)