První zrádce

Italské, skutečné, mafiánské, legendární, otřesné, děsivé. Dobrý italský film o italských mýtech, která existují. Cosa Nostra. Krásná vyprávění, ale občasné zvraty časů, míst a osob byly dost matoucí a únavné. Film byl dlouhý a konec zbytečně natahovaný. Pierfrancesco Favino hrál skvěle. ..obávám se, že dovolená po Sicílii nás čeká.. (24.11.2019)

Bellocchio je v osmdesáti podobný ďábel jako sedmasedmdesátiletý Scorsese. První zrádce sice trvá dvě a půl hodiny a je z velké části založen na dialozích, ale jde o tak našlapaný, různorodý a svižně odvyprávěný životopis jednoho „pentita“, že pocitově působí jako lehká devadesátiminutovka. Žádný rozhovor nepůsobí strnule díky tomu, jak živě jsou napsané dialogy a jak Bellocchio zapojuje do hry mizanscénu (zvuky a dění v zadním plánu, různé odrazy, důvtipné vizuální nápady při volbě a snímání lokací). Obejde se přitom bez stylistických ornamentů, v nichž si libuje Sorrentino, jehož Božského film lehce připomíná. Režie je uměřená, vyprávění jde bez zdržujících oklik přímo k věci. První a nejdynamičtější půlhodinu, jejíž konsekvence řeší následné dvě hodiny, tvoří v podstatě jen dlouhý výčet obětí Cosa Nostry. Divák neznalý italské historie (příp. dějin italské mafie) nemá, čeho by se chytil. První zrádce ale není nádherně nekompromisní jen informační přehuštěností (aniž by byl nepřehledný, matoucí nebo těžkopádný), ale také nakládáním s postavami a dost přímočarým zobrazováním násilí a korupce na všech úrovních italské společnosti (což film v pozdější fázi proměňuje z drsného thrilleru v hodně jízlivou satiru). Skoro nikdo není bez viny a nedojde klidu, boj se zločinem je zničující pro jednotlivce i systém a dílčí vítězství nepřinášejí velkou úlevu. Jeden z nejlepších mafiánských filmů posledních let. 90% (21.11.2019)

První zrádce ukazuje přesvědčivě, proč určité látky mizí z filmové nabídky a přesouvají se pod křídla televizních společností. Marco Bellocchio se sice snaží, ale zachytit adekvátním způsobem soupeření mafiánských klanů a válku Cosa Nostry proti státnímu aparátu v časovém úseku dlouhém bezmála dvě dekády v jediném snímku není uspokojivým způsobem možné. Většina vysoce zajímavých postav se filmem jen mihne, důležité události se odbývají ve zkratce. Na hlavní postavu pohlíží scénárista se zjevnou empatií, jakkoliv jeho spolupráce s justicí byla účelová. Jeho protivníci jsou líčeni jako ukázková monstra (což nepochybně byla), Bucettovým pestrým rejstříkem a krví za nehty se ale snímek zabývá jen okrajově, vlastně až v samotném závěru. Jedno zhlédnutí je v pohodě, ale vracet se k filmu nemá smysl. Celkový dojem: 60 %. (17.12.2020)

Omerta! Uchopit a hodit na plátno obrovskej propletenec Cosa Nostra, to není žádná sranda. Možná i proto je tady hodnocení vlažnější, než by si film zasloužil. Ale sám tomu taky víc nedám, to nejde. Postav je tam hrozně moc a pokud o tom nemáte aspoň nějaký ponětí, vůbec nebudete tušit, co, kdo, s kým a proč.. Samozřejmě určitá snaha vysvětlovat tam je, ale pak se párkrát skočí někam v čase a místě, zpět do soudní síně atd. a vy vlastně zjistíte, že jste si žádnej vztah k postavám nevytvořili. Historicky je to výjimečná záležitost, ale pro film to úplně není. Navíc je to hodně konverzační a dvě a půl hodiny fakt není málo. Škoda... Omerta! (11.02.2020)

Že lze prostor kina pro sledování kinematografie něčím nahradit? Ani v nejmenším – jinak by byl divák před začátkem vlastního filmu ochuzen o upoutávku na jiný film: v tomto případě reklama na film „Tenkrát podruhé“ (v orig. „La belle époque“), v němž důchodci vytvoří zážitková agentura ve filmovém studiu svět sedmdesátých let, aby zde mohl prožít svoji první lásku… Také je prokázáno, že Alzheimerova choroba se u starších lidí nejlépe zastavuje jejich umístěním do dobových kulis, původního nábytku jejich mládí, exponováním s jejich vzpomínkami atd… Bellocchio sice ve svém věku jako autor logicky ztratil mnohé ze svého uměleckého ikonoklasmu a formálních invencí, ale nejen, že je stále nad úrovní běžné konvenční kinematografie, kam tento film spadá co do kategorie, ale zároveň funguje jako Bellochiova historická pocta italské filmové belle époque: směs poliziotteschi a italských angažovaných politicko-policejních thrillerů, v rámci nichž stvořil Bellochio jeden ze svých slavných filmů, „Aféra z titulní stránky“ z r. 1972. Italové dodnes dokazují, že americké filmy umějí v Evropě nejlépe oni. (09.12.2019)