Pat Garrett a Billy Kid

Na to, aby ma western dokázal ešte zaujať, musí byť sakra originálny. V roku 73 natočiť niečo nové bola aj pre Peckinpaha poriadna fuška. Všetko tu už bolo, takže sa dá v rámci žánru iba recyklovať. Aj keď film rozpráva príbeh o najväčších superhviezdach divokého západu, nenašiel som na ňom nič, čím by ma dokázal výraznejšie osloviť. Ako napríklad režisérova Divoká banda. Začal som pozerať bez tituliek, lenže Coburn si s Kristoffersonom tak mumlú, že som si ich tam radšej prihodil. Uvidíme na druhý krát, možno zmením názor ako pri Straw dogs. Druhé pozretie: Na hodnotení sa mení jedna hviezda, keďže si teraz viac uvedomujem kvality snímky. Stále je ale trochu nudná. Postrehy: Billy a Pat mali najlepších zubárov na divokom západe. Bob Dylan tu vyzerá ako ťažký mentál. (29.05.2012)

Melancholický western Sama Peckinpaha. Taková westernová Bezstarostná jízda. Dva kamarádi a zároveň protihráči, Pat Garrett - desperát se šerifskou hvězdou, který si své postavení musí vykoupit nářkem svého svědomí a Billy the Kid - symbol svobody a svobodomyslnosti, jehož naopak pomalu dohání život za hranicí zákona. Nedá se jednoznačně říci, kdo je dobrý a kdo zlý, svět westernů Sama Peckinpaha nikdy není černobílý, ba naopak, složitý, osudově zamotaný a hlavně drsný a zlý... Přesto je to Peckinpahovo ohlédnutí za zlatými časy, kdy se ještě prožívaly skutečné Osudy a kdy žili skuteční Muži. Život bolel, ale měl hloubku a smrt byla završením něčeho neopakovatelného... (12.07.2007)

Sam Peckinpah je režisér, kterému nemohu přijít na chuť. Jeho filmy nevyhledávám, ale pokud běží v televizi shlédnu je většinou se zklamáním. Už jeho Balada o Cable Hogueovi mě poměrně nudila. Teď jsem mu dal opět šanci a opět mě zklamal. Pat Garrett a Billy the Kid mi přijdou jako nevyvážený western, plný zvláštních okamžiků, některých dobrých některých špatných, který je nevkusně zakončen jako by ustřižen. James Coburn a Kris Kristofferson jsou si kvalitními soupeři a přáteli zároveň. Sledujeme jak každého z nich popohání jiná motivace, jak se oba mění a směřují k jasnému konci. Nejvíc mě ve filmu potěšila scéna umírajícího muže, který pomáhal Patu Garrettovi napadnout jedno sídlo banditů. Umírá, vedle něj klečí jeho manželka a do toho zní Klepání na nebeskou bránu. Hezký okamžik, který dotlačil film do průměru. Ještě jedna věc, tu červenou nechutně svítivou krev si mohli odpustit.... (15.07.2007)

"Jak se cejtíš ??" - "Cejtim, že se výrazně změnily časy.." - "Časy možná.. Já ne !!" A jedinečný Sam Peckinpah, jakkoli zde poněkud bobdylanovský a zřejmě nejmelancholičtější v kariéře, se taky příliš nezměnil.. Znovu variuje své oblíbené motivy, chlapácké přátelství a smrt, vlastně ještě přirozenější než sám život.. Skvostný film, opravdu skvostný !! (18.02.2017)

Jako se koukat na kombinaci Kill Billa s Tahle země neni pro starý, s tím, že to není (a těžko někdy něco bude) taková oku i uchu lahodící orgie jako Leoneho filmy. Příběh šerifa, co není až zas tak velkej dobrák, a psance, co není zase až tak moc velkej bídák. A maestro Zimmerman jako třešnička na dortu. PS: Jistá melancholicko-sentimentální nálada výhodou, ne však podmínkou! (25.05.2009)