Pat Garrett a Billy Kid

S "nedějovými" filmy mívám trošku problémy a nějakou dobu mi tudíž trvalo, než mě Pat Garrett a Billy the Kid vtáhl do své melancholické nálady, ale jakmile jsem byl lapen, vypustil mě až se závěrečnými titulky. Hlavní roli vedle Coburna a Kristoffersona hraje samozřejmě Dylanova hudba, která se do tohoto nadmíru drsného příběhu hodí naprosto dokonale. Silné čtyři hvězdičky, které se změní v pětku jen co tenhle film uvidím znovu... (04.02.2007)

Minimálně polovina scén se dá označit za velmi dobrou, ale s výplní mezi nimi už to tak slavné není. Coburn a Kristofferson sice hrají obstojně, ale jejich postavy moc zajímavé nejsou. Z průměru film tak vytahují především tradičně kvalitní Packinpahovské přestřelky a výborně padnoucí hudba Boba Dylana, skvělá je především scéna přestřelky, po níž hraje Knockin´ on Heaven´s Door. (12.07.2007)

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)

............Násilné přerušení života je věc naprosto bezvýznamná, peckinpahovští hrdinové smrt se stejnou lehkostí rozsívají i přijímají........ Scénář : Rudy Wurlitzer. Kamera : John Coquillon. Hudba : Bob Dylan. Ocenění 1974 - BAFTA Awards - nominace (Nejlepší hudba) 1974 - Grammy Awards - nominace (Nejlepší originální hudba) (01.01.2012)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)