Scény z manželského života

FUJ!!! Hnusnej nechutnej nejodpornější film, jaký jsem kdy viděla! No je tohle možný vůbec?! Půl filmu jsem probrečela a druhou půlku jsem se držela, abych vzteky nepukla. No jak může být někdo tak odporným skunkem a udělat něco takového! Odpověď je děsivá: takových lidí je spousta a takové věci se dějí denně. Jsem asi fakt citlivka, ale leckterý horor "podle skutečné události" mi nepřijde tak příšerný a děsivý, jako tyhle "scény" z manželského života. FUJ!!!! (22.11.2008)

Vyčerpávějící film, jedním dechem však nutno doplnit: vyčerpávějcí nejen tříhodinovou délkou konverzačního dramatu, ale rovněž v rovině psychologie postav, která se zde rovná doslova podrobné analýze lidského nitra a složitých pocitů během několika období manželského páru. To, s jakou hloubkou dokáže Bergman spolu se svými dvorními herci vykreslit a ztvárnit ponor do lidské psychiky až na dřeň včetně nejintimnějších míst, s tím, že veškeré intimní dění zde probíhá čistě v rovině dialogů, pokládám za obdivuhodné a raději si s úctou k mistrovi a jeho dílu odpustím bližší srovnání se současnou tvorbou. Film velmi zajímavě odkrývá dvě jakoby protichodné tváře manželství, u nichž postavy i divák postupně zjišťují, jak se i přes zdánlivou neslučitelnost obě střídají, doplňují a tak přes obrovskou vázanost silným citem k životnímu partnerovi pravidelně přichází touha po změně (mající za následek poměr s novým partnerem), kterou po čase zas vystřídá touha alespoň dočasného navrácení se zpátky k původnímu vztahu a nezlomnému citu. Sledovat charismatického Erlanda Josephsona a excelující půvabnou Liv Ullmann s precizním ztvárněním všech emocí, v společném hereckém koncertu je též silným požitkem. Víc, než dvě hodiny mi film v tom pohlcení rychle utíkal, pak mě už začal s příchodem vrcholné krizy začal vyčerpávat, ale těší mě, že jsem se dočkal na konci i osvobozující útěchy. Rozhodně nelituji podívání, neboť cítím, že Scény z manželského života mě měly čím obohatit přesto, že jsem je zatím viděl pouze coby mladý muž bez vlastních manželských zkušeností. [80%] (04.02.2023)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

10 rokov ničím nerušeného manželstva v majetkovej pohode, vzťahovej rovnosti, súlade s dvomi zdravými deťmi. Tak začína príbeh zdanlivo šťastnej lásky, v ktorom konvencie, vonkajšková súdržnosť a hra na šťastie tvoria základ vzťahu. Postupne odkrývané tajomstvá pod maskou uhladenosti postupne vyplavujú na povrch a zmenená fasáda posúva muža i ženu do iných polôh prežívania, do iných miest, do iných vzťahov. Filmové hľadisko ponúka len kameramanské cvičenie ladené do rôzne oranžových odtieňov. Až na drobné výnimky interiérový dej, zobrazujúci najmä výrazy jednej tváre hovoriacej k druhej. Z tohto aspektu diela ma temer trojhodinový dialóg príliš nenadchol. Čo zaujalo, bol postupný vývoj obsiahnutý v 6 epizódach (zostrihaný pôvodne televízny 300 minútový seriál) z ďalších desiatich rokov života. Presvedčivo boli tiež stvárnené premeny výrazov tváre oboch manželov. Obaja hlavní predstavitelia vytvorili charakterové kreácie od lásky cez ľahostajnosť k nenávisti a zase k láske. (16.11.2004)

Manželstvá sú kadejaké. Ak im dvom takýto vzťah neubližuje a vyhovuje im, tak nech sa páči. Mne Johan pripadal strašný sebec, a to po celý čas. Už v rozhovore na začiatku filmu, kedy mali niečo o sebe povedať sa pekne vyfarbil. Marianne to všetko brala tak, ako to prišlo, analyzovala a hľadala odpoveď na otázku prečo. Aj keď sa časom veľmi snažila odpútať sa od Johana, aj tak bola na ňom závislá. Verím, že existujú takéto páry. A za mňa? Nepredstaviteľné, ale ja nie som Marianne. Film nemá absolútne hluché miesta, a padne tam strašne veľa pravdy, čo sa vzťahov týka, a niektoré v skutočnom živote zostávajú nevypovedané. (24.02.2016)