Sedmá pečeť

Ó, tak tohle zobrazení Smrti bylo opravdu velmi působivé! Viděl jsem už různé smrtky, bánší, šinigami, dokonce i Brada Pitta coby smrťáka a ještě mnoho dalšího, ale že by hrála Smrt šachy stejně skvěle jako Garri Kasparov, to jsem teda ještě neviděl. Ono to možná může znít na první pohled vtipně, že by smrtka hrála šachy, ale Bergmanovi se postavu Smrti povedlo vykreslit na plátno jako ne úplně děsivou, ale ani nikterak směšnou bytost. Je to spíše taková záhadná osobnost, která tady hraje prim svou působivostí. Bohužel, právě její působivost mi zabránila dát pátou hvězdu. Tím nechci říct, že bych celou dobu bažil jen po její přítomnosti na plátně, nedejbože že by mě příběh křižáka hledajícího pravdu o životě a smrti a postav kolem něj nezajímal, ale rozhodně jsem filmem nebyl tak ovlivněn, jak jsem očekával. Čekal jsem zkrátka trochu více těch filozofickoexistenčních otázek a větší nutkání zapojit se do tamního bádání s hrdinou, zkrátka něco, co jsem zažil například u Stalkera. Nejspíš tomu ublížila relativně krátká stopáž, která by možná ve formě dvou hodin byla tak optimální. Každopádně mě nepochopte tak, že bych byl s filmem nespokojen, to vůbec. Možná vyznívám trochu kriticky, ale je to jen menší vada, kvůli které dávám téhle klasice silnější 4*. (09.06.2012)

Po letmém překouknutí obrázků jsem si nejdříve myslel, že půjde o více temnější a více v tomto světě se neodehrávající příběh. Cožpak o to, ono to pak nakonec vyzněním temné je docela dost, ale spíše jsem očekával zachmuřené prostředí nějakého hradu i přesto, že se nejedná o horor. Ale i tak mě Sedmá pečeť opravdu pohltila. Jsem rovněž nadšen z prostředí a doby. Vrcholný středověk, žádní králové, žádní vojevůdci, žádné hrdinské bitvy, jen mor, smrt, dogma a šachy. Takové pojetí se opravdu dnes ve filmu nevidí příliš často. Ale výtku mám. Scény se Smrtí jsou natolik působivé a zjev Bengta Ekerota v kápi tak jedinečný, že ve chvíli, kdy se na plátně (či obrazovce) nevyskytuje ( a že těch chvil je obzvláště v počátku docela dost), zbytek (až tedy na majestátní vpád sboru do vesnice zpívajícího "Dies Irae") působí daleko méně úchvatným dojmem a celkově to pro mě pak nevyzní na plný počet. (19.05.2006)

Definice "nudy" podle akkadsko-sumerského slovníku: nuda se považovala v sumerských zemích za dílo Satana. Lidé, kteří byli postiženi touto chorobnou zhovadilostí, si povětšinou vytrhávali vlasy pomocí kovových hrabiček, jenž byly předtím použity k uklízení hnoje v chlívech. Nuda se dá považovat i za nemoc, která je velmi obtížně léčitelná. Se spánkem vytváří zvláštní kombinaci, která se dá popsat zhruba tím, že ve vás zanechá pocit dehydratace a osamění. V dnešní době je nuda většinou spjata s jednou věcí: a to s filmem Sedmá pečeť od pana Bergmana. Divák zažívá pocity (viz. horní příspěvěk) a jeho mysl se soustředí spíše na pozorování letadel ze střešního okna. Pozorovatel, stále doufající v konec tohoto díla, z ničeho nic usíná a je de facto osvobozen od nudy.---konec citace--- (01.03.2009)

Film, jejž je třeba vidět nejednou, se zapnutým mozkem i srdcem, s myslí otevřenou otázkám a připravenou na neodpovědi a především nepochybně s jistou kulturou pátrání po odvěkých palčivých tajemstvích a dráždících životních hlavolamech. Snímek je v první řadě NENÁSILNÝ, "klidný", "utlumený" až podprahový. Myšlenek i těch vyřčených je tu na dlouhé celovečerní disputace, ale hlavní smysl tkví někde jinde! Ano, ten nevyřešitelný rozpor každého myslícího člověka, to toužebné, neuskutečnitelné nahlížení smrti do karet, ta zoufalá, neukojitelná lačnost po vědění! A proti tomu řada jednodušších a pro někoho třeba i zdravějších alternativ. Orientace na druhé, na lásku či jen na drobné prožitky a požitky našeho světa ve formě ještě přijatelné, zdravé, anebo úpadkové, zvířecí. Kam směřoval Bergman, je mnohým jasné, mně nikoliv a jsem tomu rád. (04.05.2005)

Schválně jsem si pročetl mnoho zdejších komentářů, abych zjistil, kde se skrývá ona proklamovaná genialita, jenže těch pár, kteří se o to pokusili, s ničím objevným nepřišli a ti ostatní jen mlžili. Za sebe můžu říct, že jsem si velkolepou partii se smrtí představoval úplně jinak. Moje první setkání s Bergmanem tak bylo hodně utahané a podobalo se tomu prvnímu s Tarkovskijm, jenže u něho jsem jistou působivost zaznamenal a těšil se na jeho další snímky. To Bergmanův divadelní styl mě moc neoslovil. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak to bude Smrtka, Jons a samozřejmě pochod mučedníků, jediná skutečně silná pasáž filmu. (31.05.2012)