Sedmá pečeť

Det Sjunde inseglet zapadá do Bergmanovi meditační tvorby a přesně tak i vypadá. Přestože to není film jednoduchý na zhlédnutí, které jedno samo o sobě není dostačující, jedná se o vrcholové dílo světové kinematografie. Ke škodě je mu jen, že obsahuje pár slepých míst, kde částečně nudí, která jsou jen na úkor děje a neslouží filmu jako výrazný atribut posouvající děj dále nebo jej alespoň obohacující. Oproti tomu však figurují i velice silné scény, které svou řemeslnou dokonalostí vyrážejí divákovi dech. Ingmar Bergman svým filmem demonstruje, že i zdánlivě jednoduché pasáže snímku mohou obsahovat prvky nutné pro příběh a zároveň dát divákovi nějaké zajímavé poučení. Kromě skvělé kamery a režie, která k Bergmanovi prostě patří, bych se ještě rád zmínil k hereckým výkonům ústředních postav (tedy spíše těch, které mě zaujaly). Bengt Ekerot jako Smrt odvedl opravdu skvělou práci, hraje přirozeně a přestože fascinuje jde z něj i respekt a divák může pociťovat i chvilkové návaly nenávisti k této postavě. Max von Sydow je skvělý herec, což nám dokazuje v každém svém filmu, kdyby jím nebyl, jistě by se nemohl stát Bergmanovým dvorním hercem. Ani v Det Sjunde inseglet tomu není jinak, jeho výkon je stabilní a pokud na pár místech zaváhá, není mu to třeba vyčítat, neboť chvilkový výpadek je většinou zdařile zamaskován. 4* dávám jen proto, že několik scén bylo opravdu ''mimo''. (14.04.2006)

Schválně jsem si pročetl mnoho zdejších komentářů, abych zjistil, kde se skrývá ona proklamovaná genialita, jenže těch pár, kteří se o to pokusili, s ničím objevným nepřišli a ti ostatní jen mlžili. Za sebe můžu říct, že jsem si velkolepou partii se smrtí představoval úplně jinak. Moje první setkání s Bergmanem tak bylo hodně utahané a podobalo se tomu prvnímu s Tarkovskijm, jenže u něho jsem jistou působivost zaznamenal a těšil se na jeho další snímky. To Bergmanův divadelní styl mě moc neoslovil. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak to bude Smrtka, Jons a samozřejmě pochod mučedníků, jediná skutečně silná pasáž filmu. (31.05.2012)

Na tomto filmu jsme byli se školou a mnohým spolužačkám se o něm ještě v noci zdálo! Myšlenka personifikované smrti hrající šachy s rytířem je skutečně jedinečná...Film odvážný jako každý od I. Bergmana..Na samém začátku efektní citát z Bible (Zjevení S. Jana, kap. 8., verš 1.). Film, co není jen konsumní, má mnoho vnitřních rovin, které mnohdy člověk pochopí až po několikátém zhlédnutí. Jistě má co řící i dnes! Chybička: Zhruba ve 25. minutě filmu se Antonius Block sklání před kaplí k dívce nařčené z čarodějnictví. Můžeme si všimnout, že herečka je vyholená v podpaží, což ve středověku určitě ženy nedělaly... (06.12.2006)

Memento mori. Temná schránka a ještě temnější vnitřek. Měla bych se bát? Strach. Děs. A někde mezi tím vším hloupá a mizivá naděje. Jenže přes nesporné kvality tohoto snímku s ním mám problém. Dívam se a jen kloužu po povrchu, nedokáži do příběhu proniknout, ponořit se do něj, pochopit ho. Necítím nic. Asi jsem přeci jen dost mladá. Ale říkám si... Jaké to asi je hrát šachy se smrtí? Touha? A konec. (15.08.2007)

Snímku natočenému podle vlastní divadelní hry Trämålning Bergman vtiskl svůj neobyčejně sofistikovaný rukopis. Film plný náboženských odkazů a nejrůznějších symbolů. Odvěký souboj mezi bílou a černou, dobrem a zlem, životem a smrtí, nevinnost ohrožená, hrůzná nevyhnutelnost nutná... Na závěřečný tanec se Smrtí nikdy nezapomenu. (17.03.2007)