Sedmá pečeť

Že Bergmanovy filmy jsou hodně, hodně "těžké", jsem se přesvědčil už u Šepotů a výkřiků. A i když jsem tenkrát vše nepochopil, tak něco na tom filmu mě neskutečně přitahovalo (doteď nevím, co to je, ale je tomu tak). Ale u Sedmé pečeti se můžu snažit sebevíc a stejně nemůžu dát víc, než tři hvězdy. Kdybych to měl porovnávat, tak tenhle film je ještě "těžší" než Šepoty, ale zároveň je o něco nudnější. Nejvíce mě bavily scény se smrtí (dostal jsem chuť zahrát si šachy, mimochodem) a role Maxe von Sydowa (který se vypracoval na skvělého herce). Je mi jasné, že u tohoto snímku mi toho spoustu uniklo, protože nejsem intelektuál, filozof atd., ale na druhou stranu se ptám: Proč na mě Šepoty a výkřiky tak zapůsobily a proč jsem tak zklamaný právě Sedmou pečetí? Opravdu nevím… (25.08.2010)

Scénář: Ingmar Bergman .. Každý si může zahrá(va)t se smrtí. Partii nad všechny marnou, plnou otázek bez odpovědí.. Tak nějak se k tomu vyjádřil Ingmar Bergman. Spoustou otázek o existenci, smyslu života a skryté tajemnosti Boha. Bez odpovědí, které upřímně ani neexistují, jen církev se přes vytáčky a nepravdy snaží vnášet do věcí jasno a řád.. Zajímavé postavy, hrůzná doba a samotná Smrt v příběhu, vyžadujícím otevřenost myšlení a dávku mlčenlivého pochopení. Tajemně atmosferické, nijak strhující, ale svým způsobem věčné dílo. (05.04.2006)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (18.09.2009)

Memento mori. Temná schránka a ještě temnější vnitřek. Měla bych se bát? Strach. Děs. A někde mezi tím vším hloupá a mizivá naděje. Jenže přes nesporné kvality tohoto snímku s ním mám problém. Dívam se a jen kloužu po povrchu, nedokáži do příběhu proniknout, ponořit se do něj, pochopit ho. Necítím nic. Asi jsem přeci jen dost mladá. Ale říkám si... Jaké to asi je hrát šachy se smrtí? Touha? A konec. (15.08.2007)