Lesní jahody

Bergmanovy Lesní jahody mě zklamaly. Na film jsem se díval v klidu, sám, večer, v dobrém rozpoložení, ale stejně se ve mně neobjevila žádná významnější duchovní rezonance. Hlavní postava pro mě přestala být poměrně brzy zajímavá, stejně jako některé vzpomínky ( chata u vody ). Důležité životní otázky a bilancování v první polovině do filmu téměř vůbec nepronikají a pokud ano, nechávají mě chladnými. Sedmá pečeť byla skvostnou úvahou o bohu, smrti, ale zároveň oslavou života a byla obydlena atraktivními vedlejšími postavami s brilantně napsanými dialogy. A všechno to bylo nenásilně a srozumitelně naservírováno. Vedlejší postavy v Lesních jahodách zajímavé nejsou a vzpomínky starého muže často taky ne. Ke konci film nabere určitou sílu, ale zkažený dojem příliš nevylepší, jak už jsem psal, chybí tomu ta duchovní rezonance. A taky trochu života. Narozdíl od Pečeti ( když si jen vzpomenu na zbrojnoše Jönse ). Hned po skončení filmu jsem si pustil část Sedmé pečeti ( přece jen jsem byl na pochybách, jestli jsem nebyl ve špatném rozpoložení ) a hned jsem cítil mrazení v zádech, takže problém je vážně ve filmu, ne ve mně. No, uvidíme, časem si to pustím znova... (10.11.2005)

Pokud bych měl pár slovy popsat Bergmanům opus LESNÍ JAHODY, musel bych ke svým "ódám na Bergmana" používat takových slov jako: nesmírně lidské, uvěřitelné, hluboké, melancholické a přesto pozitivní, humorné, veselé a plné života. Skutečně, nečekal jsem, že toto Bergmanovo dílo - o přemítání "sobce" a "starého mrzouta" v jedné osobě nad svým životem - bude přes svou hloubku a určitou míru melancholie plné života a (velmi decentně) humorné (za všechny například: "Přihodilo se mi, že jsem dospělý a nemusím si nechat od Vás poroučet." nebo: "A jaké neřesti smějí mít ženy? Pláč, rodit děti a pomlouvat svoje sousedy."). Cením si tedy toho, že toto dílo o "melancholickém přemítání" má v sobě šíleně pozitivní náboj. Shrnuto a podtrženo: Nesmírně vyrovnané dílo. Snad u málokterého jiného filmu mi přišlo tolik na mysl to, že film je schopen zprostředkovat myšlenky, které mě v životě mohou posunout o kus dál. Bergmanovi se to jeho opusem LESNÍ JAHODY povedlo na 100%. (30.11.2003)

Smultronstället - film lyricky ladený, nálady meniaci, postavený na jednoduchej symbolike a životnom rozprávaní; tiež však poznačený odstupom, neaktuálnym programovým zameraním a uviaznutý v časopriestore, ktorý dávno zanikol. Taktiež ale postavený na osobných témach, vychádzajúcich z reálnej skúsenosti režiséra a hlavného herca, čo mu dodáva na skutočnosti. 75% (03.02.2015)

Jeden z mála filmov, ktoré nesklamú, aj keď ich vidím po pol storočí od doby, keď som bol nimi prvý krát očarený. Ingmar Bergman je úžasný režisér aj keď mi nie je duchovne blízky. Nerozumiem jeho religiozite, jeho démonom a možno práve preto som relatívne dobre porozumel Lesným jahodám, v ktorých je prítomná človečina. Dnes viac ako pred 50 rokmi. Dnes je mi oveľa bližšie putovanie vlastným životom v spomienkach a snoch, bilancovanie prežitého a konečné zmierenie. Nedá sa nezmieniť o Victorovi Sj­öströmovi, ktorý so svojou úlohou splynul dokonalo a bezo zvyšku. (28.11.2014)

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)