Režie:
Jules DassinScénář:
René WheelerKamera:
Philippe AgostiniHudba:
Georges AuricHrají:
Jean Servais, Carl Möhner, Robert Manuel, Jules Dassin, Janine Darcey, Pierre Grasset, Robert Hossein, Marcel Lupovici, Dominique Maurin, Magali Noël (více)Obsahy(1)
Dnes již klasické dílo Rvačka mezi muži patří mezi nejlepší tzv. Film noir nebo-li žánru černého filmu a stal se vzorem pro mnohé filmy natočené v tomto duchu během dalších desetiletí, a to nejen ve Francii. Režisér Jules Dassin nepotřebuje k vyjádření napětí mnoho slov, černobílý obraz dodává dílu nevšední poezii a syrovost zároveň. Dassin vychází z autentického popisu prostředí pařížského podsvětí. O filmu lze směle říci, že je to vloupání zapsané do filmových dějin. Tony se po pěti letech vrací z vězení a pečlivě naplánuje poslední velkou loupež svého života. Samotné vyloupení klenotnictví proběhne podle plánu, ale pak do hry vstoupí náhoda a nepřátelský gang, který se pokusí všemi prostředky kořist ukrást. Neúprosná válka gangů si vyžádá krvavé oběti. Režisér Jules Dassin, který za svůj film získal v Cannes cenu za režii, si sám zahrál jednoho z gangsterů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (114)
Jelikož jsem viděl Killing i Rififi ve stejném týdnu, svádí mě to srovnávat. Rififi má v sobě hollywoodské prvky, avšak francouzská produkce udělala své a vznikla evropsky tvrdá krimi, určitě jedna z nejlepších Noirek starého kontinetu. Dassin předvedl perfektní řemeslo._ Killing je zase americkou chloubou doby Noir, Kubrick udělal přesný opak. Zkrátil obsah filmu, vypustil zbytečné scény a vykreslování postav, bylo to svižnější a víc američtější, což v té době znamenalo víc. Když vynechám srovnávání, tak Rvačka mezi muži byla, je a bude tím nejlepším noir, co může Evropa nabídnout. O legendární scéně bez slov a hudby se mluví do dnes. ()
Že sa tu až tak nehovorí, to mi veľmi nevadí, keby to na mňa nebolo spomalené ako keď ťaháte lepivé sople z nosa. Samotná lúpež mi pripomenula novšie a zábavnejšie filmy o Dannyho zločineckej skupinke a súboj gangov to dostal trochu do krutej reality, no záverečná prestrelka sa mi tam nehodila. Nie je to pre mňa žiadna poézia, žiadna klasika žánru tzv. čierneho filmu, žiadna nejaká filozofia zločincov tam nie je nejak zvýraznená, takže nechápem nadšeniu nad týmto filmom. ()
Dle názvu, země původu a roku výroby možná film pro hrstku staromilských intelektuálů, ve skutečnosti inteligentní zábava pro všechny. Čtyři muži, jeden perfekcionistický plán, sejf plný šperků. Heist movie par excellence. Dle nejlepších tradic žánru, který nemalou měrou sám ovlivnil, režíruje Jules Dassin film vynikající precizností bankovního lupiče a přímočarostí vystřelené kulky. Tři kroky vedoucí k pohádkovému bohatství jsou prosté: vymyslet plán, zrealizovat jej a pokud možno přežít. Právě prostřední část, samotná loupež, ani po letech nepřestává udivovat mistrnou dramatickou výstavbou. Téměř třicet minut bez jediného slova, bez jediného hlasitějšího zvuku. Nedýchal jsem. Ze strachu, že JE prozradím. Dassin režíruje úsporně, kvůli malému rozpočtu MUSEL režírovat úsporně a buďme za to rádi. Hudbu používá jenom zřídkakdy coby náhražku za dialogy (tyhle rychleji stříhané sekvence ženou film úžasným tempem kupředu a těžko si bez nich představit kterýkoliv moderní „heist movie“). Hrdinům nevěnuje přespříliš prostoru, leč dost, aby z nich učinil věrohodné postavy s pochopitelnými motivacemi. Ač parchanti, byli to sympaťáci. Jejich práci bych však dělat nechtěl. Příliš stresující. Pouze v závěru tohoto exkluzivně temného, bohužel zbytečně dlouhého krimi, se Dassinova sevřená režie trochu tříští a moc nepotěší ani finále, v němž zbytečně nadužívá expresivních prostředků. Apendix: Stejně strhující, v globále ještě lepší noirový pamlsek obdobného ražení měl v Americe premiéru o den později než Rififi. Zabíjení. 85% ()
Rififi není tak skvělým snímkem, jak jsem očekával, ale přesto má nepopiratelnou kvalitu. Nejde jen o obsazení velmi dobrými herci, slušnou příběhovou linií, která plyne poměrně rychle, ale i celkovým režijním uměním Julese Dassina, který dokáže 15náct minut nenechat jediného herce promluvit a divák stejně z filmu nespustí oči. Možná v závěru je film trochu klišé a dá se s přehledem odhadnout, ale proč si kazit tak příjemnou podívanou? Dvě hodiny je stopáž možná o trochu delší než by měla, ale film to dobře maskuje několika velmi silnými okamžiky (např. samotná loupež). ()
Evropské (už vůbec ne francouzské a ke všemu tím méně ty s podobným letopočtem vzniku) příliš nevyhledávám. Tento snímek mě zlákal svou pověstí a relativní "neznámostí". Jsem rád, že jsem mu dal šanci, protože mě připoutal k obrazovce a nedovolil mi ani odskočit si na WC (ČT2 totiž opravdu pauznout neumím :) ). Pro mě jako milovníka neo-noir filmů, krimi thrillerů a heist filmů bylo skvělým zážitkem poznat jak vypadal skutečný (a dokonalý) noir film, navíc z Evropy před více než půl stoletím. ()
Galerie (24)
Photo © Société Nouvelle Pathé Cinéma
Zajímavosti (40)
- Zlatý věk, klub ve filmu, byl pojmenován podle stejnojmenného filmu režiséra Luise Buňuela z roku 1930. (Kulmon)
- Mexické úřady film stáhly z kin, když se objevila spousta loupeží spáchaných stejnou metodou, která se objevila ve filmu. (Kulmon)
Reklama