Jako v zrcadle

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... (30.09.2012)

Vrásky – meandry vyschlého pramene života odlitého do tváře druhého jako memento. Syster och bror. Dotter och fader. Fader och bror. Maka och make och sa vidare… Přelévání životů – genetická věčnost s uměleckou vložkou, smrtí. Smrt skutečnosti i fikce. Svět bez opor v kladech a záporech. Moře. Nevědomí. Přelud se jménem Bůh vstoupil do tapety. PS: Učím se švédsky, odpusťte. (02.01.2010)

Necelé dva dny, a přesto jako celý život. Bez mrknutí oka tu klasičtí i nárazoví bergmanovi herci sehrávají hru o naplnění lidských představ. Jsou lákavé, ale děsivé...zvrácené, málem incestní. Karin___zajatá ve svém těle a mysli bloumá kolem zdí, ve kterých hledá odpověď pro svou existenci. Raději nalézt neměla. Minus___talentovaný poeta toužící po pozornosti, ale také slabý chlapec ovládaný psychicky nemocnou sestrou. David___(ne)dobrovolný pokrytec, milující své bližní stejně, jako sebe a svou profesi...tíha na jeho srdci je proto velmi velká. Martin___oběť, snažící se pomáhat, pochopit, léčit...v jeho srdci svádí boj marnost s nadějí. Bergman opět vše rozbíjí na atomy, aby nakonec přispěchal s rychlým řešením. A proto můj plný počet odletě společně se závěrečnou helikoptérou. (17.05.2016)

"Člověk si utvoří kolem sebe magický kruh a vyloučí ze svého světa všechno, co se nehodí do jeho tajných her..." Jak trefné! Jestli na mě něco v tomto Bergmanovu filmu silně zapůsobilo a rezonovalo s dozvukem zneklidňujícího dilematu, zároveň v souznění se všemi postavami v kruhu problému, bylo to právě drama rozpoutané "hrou" pana spisovatele, jenž ke své nemocné dceři od jisté doby přistupoval primárně jako k objektu svého tvůrčího zájmu, zatímco její fyzická nemoc plynule procházela do dalších, zejména psychických obtíží. Jestli jsem však s něčím v tomto filmu místy bojoval, byl to samotný Bergmanův styl, který jakoby pravidelně střídal dva odlišné až protikladné odstíny, kdy civilní psychologické drama zde nejednou vystřídá silně teatrální stylizace vybraných scén (která převažuje zejména u scén s postavou Karin a kterou nečekaně odstartuje scéna s postavami hrajícími v maskách a kostýmech přímo na jevišti). Se závěrem mi však plně došel význam tohoto rozpolceného stylu s ohledem na dva světy, mezi nimiž se Karin (jak i sama jednou říká) pohybuje, s postupnou inklinací k tomu nadpozemskému. Viděl jsem od Ingmara Bergmana i filmy, které mi přinesly silnější zážitek, ale uznávám, že mě Jako v zrcadle nakonec dost jak zaujalo onou civilní linií, tak překvapilo ve finále až fantaskním nadpřirozenem (jakým ostatně oplýva více režisérových filmů). Když k tomu připočtu nejeden působivý expresionistický záběr s vyladěnou černobílou stylizací, přikláním se ke 4. hvězdičce. [75%] (14.07.2024)

Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. (28.02.2011)