Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (88)
Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. ()
Typická Bergmanova komorná dráma, ktorá cez postavy, dialógy a jednotlivé situácie rozoberie problém až na kosť. Každá postava je tu čo sa charakteru týka unikát a bolo zaujímavé sledovať ich vzájomnú konfrontáciu. Po psychologickej a dramatickej stránke to bolo brilantne vymyslené, teda až na ten záver. Ten mi sem akosi nesadol a možno si to žiadalo ešte aj pár minút na hlbšie rozobranie pointy a dovysvetlenie pár vecí. 80/100 ()
Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. ()
Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. ()
Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (5)
- Jedná se o první film Ingmara Bergmana, který se točil na ostrově Faro, kde si později zakoupil dům, ve kterém ve stáří bydlel. Dalšími snímky, které zde filmoval, byly Hodina vlků (1968) a Hanba (1968). (ČSFD)
- "Svita pro violoncello č. 2" Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1008), která ve filmu zní, pochází ze slavného Bachova souboru svit pro violoncello z první čtvrtiny 18. století. Z tohoto souboru svit použil Bergman ještě jednu skladbu (svitu č. 5 - BWV 1011), kterou nechal zaznít ve svém filmu Saraband (2003). (Belsazar)
- Název filmu je narážkou na verš z Bible z prvního listu Korintským 13,12, kde se praví: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (gjjm)
Reklama