Devátá brána

Při úvodní hudbě ve mně zatrnulo, jelikož jsem měla vizi hradu v Transylvánii a titulky vzápětí mně přesvědčily o mém dobrém instinktu- Wojciech Kilar, mistr hudby. Už tímhle jsem byla natěšená. Následně mě uhranul Johny, pak se zjevila Lena Olin a já si říkala, jestli ukáže podvazky. Ukázala. A nejen to. Kromě těchto podnětů a přemýšlení nad tím, jaký byl ďábel malíř, ale nepřišlo nic dalšího, sice se při tom pěkně strávil večer, ale rozhodně mě to nepřinutí, abych to skoukla znovu, nebo nad tím přemýšlela, prostě průměr s Deppem. (09.07.2010)

Komentáře k tomuto filmu jsou zde poněkud rozdílné. Nesdílím názor s tou částí uživatelů, kterým vadila dlouhá stopáž. Pro mě byla naopak sotva postřehnutelná. Děj je velmi svižný, napínavý, a s notnou dávkou té správné mystické atmosféry. Již úvodní titulková sekvence, doplněna podmanivou hudbou je excelentní a dokonale atmosférická. "Mysteriózní" k tomuto snímku pasuje nejlépe. Johnny Depp je pro podobné role brýlatých, podivínských intelektuálů, listujících v zaprášených knihách jako stvořený a dodává Deváté bráně jakýsi originální magický náboj a nádech. Velmi působivý snímek. (08.06.2009)

Coby mainstreamová hra na mysteiózní horor působivé a velmi elegantní. K tomu přidejme, že Depp hraje svého Corsa přesně tím stylem, který mě dostává (doslova: závidím Corsovi jeho styl, jeho tichou zdatnost). Dvouhodinový pobyt mezi starými knihami, obvykle v krásných starých evropských domech – velmi příjemně strávený čas. Coby Polanského práce nejprve zklamání: od něj jsem zvyklý na něco zajímavějšího, než je šablonovitý žánrový biják. Ale přece jenom je to Polanski a tak mi stojí za to vzít ten příběh vážně. Takže: Horor? Ďábel? Pravděpodobně ne. Spíš „kam až vede sběratelská vášeň“. Po celou dobu se setkáváme s lidmi fascinovaně hledícími do starých svazků a zbožně vychvalujícími vazbu, tisk, drobné kazy. Obsah vlastně nikoho nezajímá. I u té důležité knihy jde nakonec jen o devět obrázků. Čert si vem čertovu knihu, ale jsou tam dvě krásné ženy a obě toho lucky bastarda ojedou. Balkan uhoří nikoli proto, že poslední rytina byla podvrhem, nýbrž proto, že se polil benzínem a zapálil. A přece Ďábel. Nebo co vlastně? Lucifer – Světlonoš. Nositel světla. Ale kde? Dva andělé strážní: jeden černý, druhý bílý, oba se zlatými vlasy. Lidé posedlí knihami a lidé posedlí – čím vlastně? Ďáblem? Posedlostí? Mocí? Hlubinou, vysokostí? Sebou? A mezi nimi jeden skromný chlápek, který chce jen peníze. Zpočátku. Co chce ke konci? Vědět? Zkusit? Být? „Absolutní moc“? Samozřejmě divák pochopí dříve než Corso, že Zelenoočko je tím hlavním hráčem. Je ona samotným Luciferem? Proč ne? Zlo skryté v Dobru. Nebo naopak? To On (ona?) chce, aby se obrázky šťastně dostaly k sobě. Všechno jde jako po másle. Poslední pravá rytina padá Corsovi k nohám, hrad už na ní nehoří, nýbrž z něj září hvězda a Corso vstupuje vstříc... Čemu? Corso se při každém telefonátu s Balkanem ptá Where are you? a správně tuší, že velmi blízko. Kde je Ďábel? Dle mého soudu ve značce firmy Shell, která se ve filmu několikrát velmi zřetelně objevuje. Ta satanistická děvka měla na zadku obrázek požírajícího se hada. (15.08.2011)

Šifra mistra Romana je zručně natočená pohádka o tom něčem velikém, po čem lidstvo odvěků touží. A je jedno, jestli se to jmenuje Kámen mudrců, nebo Devátá brána. Asi jsem čekala nějakou smysluplnější pointu, ale bylo to jako rána na solar, celou dobu jsem se skvěle bavila a pak, inu pak přišel závěr. Již Borise v kruhu je dosti náročné zkousnout, ale ve srovnání se zbytkem vyvrcholení to bylo ještě dost pohodové scenáristické řemeslo. (19.11.2020)

Neviditelná ruka bibliografického LCF je otravně všudypřítomná. Hlavní hrdina, stylizovaný do neschopné loutky, si mé sympatie vážně nezískal. Ani přesto, že si výjimečně nešlapal na jazyk. Emmanuelle Seigner to ale jako ďáblici z Tibetu moc slušelo. Tichá paní atmosféra mi dokázala rozbušit srdce. (21.08.2011)