Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Birger Malmsten, Håkan Jahnberg, Jörgen Lindström, Eduardo Gutiérrez, Olof Widgren, Birger Lensander, Karl-Arne Bergman (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Bergmanovo slavné drama o neporozumění a lidském odcizení. Příběh vyprávějící o chladu a odcizení mezi postavami sledujeme očima malého chlapce Johana. Ten cestuje na venkov společně se dvěma ženami – svou matkou Annou a bezdětnou tetou Ester, které se však skoro nemohou vystát. Zatímco požitkářsky zaměřená Anna se synovi příliš nevěnuje, Ester o Johana láskyplně pečuje. Příběh zasazuje trojici postav do města fiktivní země, kdy Ester, Anna ani Johan nerozumějí místnímu jazyku. Tento prvek faktického neporozumění jen posiluje motiv potlačených tužeb a frustrací hrdinů. Ti jsou od vnějšího světa odříznuti jak emocionálně, tak právě i bariérou jazykovou. Cestu k sobě pak marně hledají samotné sestry, ale i matka a syn. Ingmar Bergman tak ve filmu Mlčení vykresluje tíživý, velmi silný a přesvědčivý obraz zablokované komunikace. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (115)
Ženská duše z pohledu dítěte. Malý chlapec obklopený matčinou péčí a jejími tvary sleduje se zájmem venkovní mužský svět - tanky. Je připoután k mateřské části ženské duše. Ale taky tu je ta druhá část ženy - duchovní, hledající přesah a bojící se smrti. Té zatím malý chlapec nerozumí a trochu ho děsí. K tomu ještě ta mateřská hebká část za zavřenými dveřmi dělá něco zvláštního v posteli s mužem, což se té duchovní části příčí. Když se nyní po letech dívám na Mlčení, říkám si, zda je toto sexuálně- duchovní rozpolcení ženy ještě dnes aktuální? Je Bergmanova analýza ženy pouze mužským pohledem, nebo je objektivně validní? Nebo jen Bergman pouze popsal vztah ke své matce, nic víc? No, diváci ve Švédsku kdysi vzali kina útokem, protože chtěli vidět prsa a sex. ()
Svět jako absurdní noční můra, lidé jako absolutní cizinci, ale rovněž naděje a přetrvávání nejdůležitějších atributů ke sblížení pod tímto odstrašujícím povrchem. Film se dá brát jako velmi upřímné a komplexní ztvárnění Bergmanovy vize světa naplněné symboly, ale i jako intimní drama o selhání komunikace, lásky, pevných pout. I když velmi temný film, přesto má v sobě v závěru katarzní účinek, který nepůsobí křečovitě, Bergman tehdy ještě věřil a doufal, nesnažil se poskytnout nějakou falešnou útěchu, které sám nevěřil. Brzy to už pro něj bude krajně obtížné, díkybohu pouze na nějaký čas. ()
Podivný svet si vedia medzi sebou vytvoriť samotní ľudia... Svet samoty, odsudzenia, mlčania, nepochopenia. V tomto komornom príbehu nevedia komunikovať dve odlišné sestry a zdá sa, že jediným pojítkom môže byť malý syn jednej z nich. Dráma je famóznym dielom skúseného režiséra, ktorý pracuje s veľkými detailami, ktoré zvoľna prechádzajú do detailov. Tá práca je až intímna... obe herečky mu veria a on z nich dostáva skvelé výkony. ()
Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... ()
Obávám se, že Bergman jde mimo mě - Mlčení mě nudilo podobně jako Sedmá pečeť nebo Persona. Otázku, zda je sledování filmů ztrátou času či nikoli, by si šlo asi klást univerzálně, ale zrovna u tohoto filmu jsem ten dojem měl velmi intenzivní - proč koukat na 54 let starý film, který je téměř děju-prostý a v němž se dvě nesympatické postavy chovají jak krávy, pronášejí divné repliky a řeší nějaké nepochopitelné problémy, které vám můžou být ukradené? Snad pro těch pár erotických scén, které v průběhu let dokonale ztratily všechno, co na nich kdy bylo skandálního, a které se vedle současné pornoprodukce jeví už jen jako její cudný protějšek z časů, kdy ukázat na plátně prsa byla velká věc? Ech... Člověk samozřejmě může být za ignoranta, ale zrovna u tohoto filmu si fakt myslím, že lze žít, aniž by ho člověk viděl. Jasný, pár lidem se to i dneska trefí do vkusu, ale nejspíš jich bude tak málo, že to nestojí za řeč. Podruhé už bych se tomu filmu obloukem vyhnul. ()
Galerie (22)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (3)
- Svým otevřeným zobrazením sexuality film vyvolal nejen bouřlivou diskuzi, ale přitáhl také mnohem více diváků než většina Bergmanových děl. Podle Ingmara Bergmana šlo však o to nejnechtěnější publikum. (džanik)
- Ačkoli jazyk ve filmu zní “slovansky“, je jeho autorem sám Ingmar Bergman. Název města, "Timoka", je ovšem reálný výraz, který Bergman našel v estonské knize svojí ženy, Käbi Laretei. Znamená údajně "náležející katovi“. (džanik)
Reklama