Mlčení

Maximálne intímne, "tiché" a zároveň nepríjemne depresívno-melancholické. Psychológia komunikácie a vzťahov, pri ktorej si Bergman pomáha množstvom symbolov. Jeden z "najťažších" filmov, čo som kedy videl a film, korý už druhý krát vidieť nechcem... Znáška pozitív na človeka za kamerou je nosením dreva do lesa, Nykvist bol skrátka fenomenálny! Silný zážitok... (11.08.2007)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)

Asi nejslabší Bergman, co jsem zatím viděl, přesto (jaksi samozřejmě) nemohu pod pět, když si vzpomenu na snímky z dnešní doby, kterým jsem dal čtyři hvězdičky - to by byla skoro urážka. Opět kongeniální Nykvistova kamera a světlo. Dokonalý zvuk. Decentně a "na místě" použitá hudba. Brilantní herecké výkony. Nelíbili se mi vsuvky s tanky, liliputáni ani všechny ty ostatní věci mimo hlavní dějovou linii, které snad měly něco znamenat, ale to jsem opravdu neodhalil - snad se měly jen podílet na utváření oné vskutku tíživé atmosféry. Jinak : gratulace panu Bergmanovi za otevřené sexuální scény, které snímek zachránily před sindromem "neotevřených" sexuálních scén, kterým trpěly filmy té doby a na který dojela například Kubrickova Lolita. (29.09.2006)

Svět jako absurdní noční můra, lidé jako absolutní cizinci, ale rovněž naděje a přetrvávání nejdůležitějších atributů ke sblížení pod tímto odstrašujícím povrchem. Film se dá brát jako velmi upřímné a komplexní ztvárnění Bergmanovy vize světa naplněné symboly, ale i jako intimní drama o selhání komunikace, lásky, pevných pout. I když velmi temný film, přesto má v sobě v závěru katarzní účinek, který nepůsobí křečovitě, Bergman tehdy ještě věřil a doufal, nesnažil se poskytnout nějakou falešnou útěchu, které sám nevěřil. Brzy to už pro něj bude krajně obtížné, díkybohu pouze na nějaký čas. (22.05.2009)