Mlčení

V poslednom čase som zastávala názor, že filmy bez slov len za plynutia myšlienok sú veľakrát pôsobivejšie, hoci teraz sa tohto tvrdenia musím vzdať aj keď výnimka potvrdzuje pravidlo :) Bergmanove pokusy navodiť psychologickú úroveň svojich snímkov, sú skvelé a neustále tápanie v ženskej mysli ešte lepšie, ale tento film takmer unikol mojej pozornosti. Milovníci "mlčanlivého dusna" však musia byť určite nadšení, ja som však zostala viac-menej sklamaná. Bergmana som si obľúbila (konečne niekto pochopil, aká je ženská duša nevyspytateľná a vyžaduje si aspoň minimálnu pozornosť:), ale táto snímka ma nechala chladnou a nezachráni to ani ústredný motív zničených sestier umárajúcich sa vo svojej ťaživej osamelosti, ktorý by diváka v ich žiali najradšej utopil tiež. Prvé sklamanie od Bergmana. (01.08.2008)

Už som si myslel, že to pre mňa bude nejaké sklamanie, ale ak máte za sebou viac než desať Bergmanov, viete, že s jeho filmami je to ako s futbalovou jedenástkou, ktorá sa dá chytiť iba náhodou, ale kop už nie je náhodný, je buď dobrý alebo zlý. Nejestvuje dobrý a zlý Bergman, iba Bergman dobre a zle pochopený. Ak divák nie je schopný vnímať taký film alegoricky, rozhodne ho nemôže doceniť. Mlčanie je pre mňa podobenstvom s personifikáciou Svedomia ("Idem preč." "Choď, ak ti to svedomie dovolí."). Bergman sa ako Škandinávec bohato inšpiruje nórskou drámou (Ibsen, Bjornson) a nórskym maliarstvom (Munch, Christian Krohg a i.), ktoré sú väčšinou naturalistické. Tieto podnety však spracúva tak, že naturalizmus zostáva na povrchu a zmetie každého, komu sa nechce rozmýšľať. Bergman je stelesnenie moderného filmu, čo možno dobre ilustrovať napr. na zobrazení Krista v umení - Kristus v starom umení je Kristom, v modernom a súčasnom umení zďaleka nemusí ísť o náboženský obraz Krista. (14.07.2018)

Těžký film (a to jak interpretačně, tak pocitově), jdoucí až na dřeň (zatímco ohlodává fenomén odcizení). Měl-li bych se pokusit vystihnout podstatu filmu jednou větou, tak bych řekl, že - Bergmanovo "Mlčení" funguje jako ekvivalent absolutního neporozumění. Sestry Anna a Ester (symbolizující intelektuální a emocionální přístup k životu - film by tedy mohl na vyšší rovině fungovat jako metafora boje duše vs. tělo?) by k sobě nemohly mít dál; jeden se až diví, že spolu dokážou vydržet v jedné místnosti (co je probůh vedlo k tomu vydat se spolu na dovolenou? - že by chlapec? - jediný pojící prvek?). Film mapuje návrat domů (tedy k všednodennosti - možná že to údobí mezi svátkem a všedním dnem, ta nepostřehnutelná časová mezírka (existuje vůbec?) je časem, kdy jsou lidé nejautentičtější, kdy jsou nejvíc sami sebou; člověk se nezaměstnává hrou ani práci, má čas na sebe). Zatímco jsou nuceny čekat v cizí zemi (neporozumění je zde důsledně vetkáno do každé částečky filmu), jejich konflikt nevyhnutelně (a bolestivě) eskaluje. Nevadí-li vám hledět do otevřené rány, nesmíte "Mlčení" minout. 75% (29.03.2020)

Maximálne intímne, "tiché" a zároveň nepríjemne depresívno-melancholické. Psychológia komunikácie a vzťahov, pri ktorej si Bergman pomáha množstvom symbolov. Jeden z "najťažších" filmov, čo som kedy videl a film, korý už druhý krát vidieť nechcem... Znáška pozitív na človeka za kamerou je nosením dreva do lesa, Nykvist bol skrátka fenomenálny! Silný zážitok... (11.08.2007)

A je to tu zase... Další Bergman, u kterého si nejsem stoprocentně jistý poslední hvězdičkou... U všech ostatních jeho filmech u kterých se mi toto stalo jsem ovšem nechal pět s tím, že napodruhé, neřkuli napotřetí, jsem se ujistil, že jsem udělal zprávně... leč tentokrát jsem nejvíce na pochybách... Opravdu chci dát pět hvězdiček filmu, který ve mně vzbudil totální pocit beznaděje týkající se schopnosti mezilidských komunikací? Film, ze kterého vás bude bude bolet ještě dlouho po jeho skončení... (20.09.2005)