Poslední noc v Soho

Edgar Wright měl vždy styl. A na tom si v podstatě postavil kariéru. Tvůrce volné Cornetto trilogie, Scotta Pilgrima proti zbytku světa či Baby Drivera patří z dnešního pohledu dost možná patří stylem mezi nejvýraznější tvůrce současnosti, přičemž si jeho tvůrčí styl rychle našel bohatou základnu fanoušků. Mezi Wrightovi trademarky též patří výrazné využívání hudební dramaturgie (Wright má hudbu velmi rád, jako fanoušek Sparks o nich dokonce natočil dokument The Sparks Brothers) a též práce s humorem. Bez humoru se přitom neobchází ani Wrightova novinka, Poslední noc v Soho je ovšem něčím, co Wright zatím ve své kariéře neokusil (Soumrak mrtvých se nepočítá!). Jde totiž o horor, který se stejně jako letošní Zhoubné zlo Jamese Wana výrazně inspiroval žánrem Giallo. A mohl by skvěle sednout i lidem, kteří Wrightovi předchozí tituly vlastně dvakrát nemusí.   Wright měl především štěstí na obsazení dvou ústředních hereček. Thomasin McKenzie i Anya Taylor-Joy Poslední nocí v Soho potvrdili status dvou neskutečně talentovaných vycházejících hereček, které před sebou určitě mají bohatou budoucnost. McKenzie je od počátku vyobrazená jako sympatická hororová protagonistka, časem ovšem definitivně dokáže prodat peklo, kterým si její postava prochází. Její Eloise se od počátku dostává do děsivější situace a McKenzie divák při sledování tu dívku, která pomalu začíná ztrácet povědomí mezi realitou a fikcí naprosto věří. V druhé stěžejní ženské roli sekunduje Anya Taylor-Joy, přičemž je její Sandie vlastně přesným opakem Eloise. Dost možná je vlastně ženou, kterou by Eloise ve svém nitru chtěla být. I Taylor-Joy do své role dává všechno, postavy Eloise i Sandie ovšem fungují v souběžném kontrastu. Obě jsou tak trochu naivní, obě ovšem svým vlastním způsobem. Obě mají nějakou formu snu, každá z nich má ovšem svou specifickou hranici toho, jak snu dosáhnout. Scénář, který Wright napsal společně s Krysty Wilson- Caims dokáže z propojení příběhu těchto dvou postav skutečně vyždímat maximum. Při zmínce o hereckém obsazení se krom od pohledu výrazného Matta Smitha, též nadále výrazného Terence Stampa a sympatického nováčka Michaela Ajao musí zmínit i Diana Rigg. Pro paní Bondovou z Ve službách Jejího Veličenstva či Olennu Tyrell ze Hry o trůny šlo bohužel o její poslední roli. V samotném postavu poté Rigg sice nemá tolik prostoru, jakmile ovšem nastoupí na scénu, prostor si dokáže dostatečně ukrást pro sebe. A dokázat, že v září 2020 svět opravdu opustila výrazná britská herecká dáma. Ten Wright je tam pořád cítit. Krom klasicky vyšperkovaného vizuálu i právě skrze humor a opět výraznou hudební dramaturgii. Wright nadále předvádí, že má skvělý hudební vkus a film je tak plný parádní dobové hudby ze 60. let. Celkově je dobový Londýn ze 60. let zpracován úchvatně a nachází se zde hned několik popkulturních odkazů. Wright v průběhu navíc předvede, že by časem mohl definitivně realizovat muzikál, protože jakmile dojde na zpívání a tancování, Wright předvádí, že by v tomhle žánru předvedl zajímavé věci. Krom využití písní ovšem stojí za zmínku též solidní původní hudba Stevena Price. V průběhu Wright opět předvádí, že miluje kinematografii. Šetrně odkazuje na bondovky i Snídani u Tiffanyho, holt skutečně vzdává i dobovému Londýnu. Vizuální pojetí je poté skutečně výrazně inspirováno žánrem Giallo, nejvýrazněji v momentech, kdy se pracuje s neonem. Wright v průběhu parádně gradovat atmosféru a celé se to ve finále odhalí jako intenzivní psychologický teror, kde Wright pomalu tahá diváka za nos, aby v závěru vytasil nečekané trumfy. Dle jeho slov bylo jeho cílem to, aby divák odhaloval příběh postupně jako Eloise a jeho vypravěčská vize se mu v tomhle ohledu vydařila na jedničku.   Za zmínku stojí i výrazné kamerové hrátky Jung-hoon Junga, solidní práce se střihem  a především Wrightův styl v té nejlepší podobě. Osobně bych se nebál označit Poslední noc v Soho za jeho nejvýraznější a očividně i nejambicióznější film, který dokáže dostatečně uspokojit i diváky, kterým Wrightův neposedný styl obvykle nesedne a jeho filmy jim přijdou jako naleštěné nic. Wright skutečně natočil chytrý psychologický horor, který navíc chvílemi přeskakuje mezi žánry. Dokáže obstát jako romance i intenzivní horor,  která dokáže být v pravých momentech adekvátně nepříjemná a působí dojmem, že za kamerou stojí někdo sebejistý, kdo přesně ví, co chce od lidí před kamerou i za ní. I díky čerpání z Giallo žánru možná Poslední noc v Soho někdy tak trochu skáče do absurdních vod, i to je ovšem součástí hry. A kdo ty pravidla prokoukne, nečeká ho nic jiného než neskutečně silný zážitek. Milostný dopis Londýnu ze 60. let, který občas připomene i samotné filmy Alfreda Hitchcocka, občas při jeho sledování skutečně rychle vyplynou na povrch vzpomínky na Wanovo Zhoubné zlo a v součtu se směle zapíše jako dost možná nejlepší horor roku. Wright umí propojit audio i vizuál v intenzivní podívanou, která je zatím to nejlepší, co šikovný Brit předvedl. Po letošních The Sparks Brothers tudíž další trefa do černého a nyní jen stačí doufat, že po nové adaptaci The Running Mana Wright skutečně natočí muzikál........ (02.11.2021) (méně) (více)