Reklama

Reklama

Hodina vlků

  • Švédsko Vargtimmen (více)
Trailer

Obsahy(1)

V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (137)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. ()

rawen 

všechny recenze uživatele

Nikdo mě předtím nevaroval že je to horror :) Nemám z toho filmu dobrý pocit, což je určitě dobře - typicky bergmanovská výpověď o lidském šílenství a "ženskosti" (nebo snad "matkosti"?) ženy. Cáká z toho beznaděj a zoufalství, na konci se Ullmanová obrací na kameru a člověk čeká nějaký závěr, závěr ale nepříjde! "je ještě spousta věcí k přemýšlení..." PS: parádní scéna je zhruba v půli filmu, kdy je jasné, že se všechno hroutí - malíř i jeho žena se vrací z "večírku", ona k němu marně hledá cestu, vítr ohýbá kmeny okolích stromků a ty vypadají jako vyzáblé nohy nějakého obrovského zvířete, ona mu utíká a pláče, on odchází pryč a pak teprve přichází "titulek" Vargtimmen (Hodina Vlků) - dokonalé - 9/10 PS: na druhé shlédnutí opět mrazení v zádech ()

Reklama

Cimr 

všechny recenze uživatele

Proč by umělec nemohl stvořit dílo o tom, co ho děsí? Proč by nemohl obnažit své nejvnitřnější strachy a deprese? Některé zdejší komentáře mi připadají úplně mimo. To, co nechápu je automaticky blbost? Ať si Bergman nechá svoje démony pěkně v sobě a neobtěžuje s nimi diváky, říkáte, ale, proboha, co to je za přístup? Proto přece točil filmy, aby se svých démonů zbavil, nebo aby se s nimi aspoň podělil s diváky. A když se vám to nelíbí.. no, tak se na jeho filmy prostě nedívejte. Mně osobně se atmosféra opuštěného ostrova, který ovládá jakási zvláštní síla, líbila. Ty řeči o hodině vlků, hodině, kdy páchá nejvíc lidí sebevraždu, kdy se rodí nejvíc dětí a kdy se probouzí démoni, na mě zapůsobily. Díval jsem se na to asi ve tři ráno a po skončení jsem zůstal jenom tak sedět a koukal do prázdna. A bylo to zvláštní. Cítíte, že jste viděli něco výjimečného, ale máte pocit, že vám hodně uniklo. A tak si to pustíte znovu, a pak znovu.. Až nakonec zešílíte a zastřelíte se.. Ingmare, Ingmare, tys nám zas jednou dal.. ()

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Filmový hlavolam, interpretačně jeden z nejtěžších filmů, který znám. Zkrátka film, na který si budu muset ještě udělat pořádnější názor, první den po projekci mne bolela hlava a říkal jsem si, že si pěkně pokritizuji, teď ale velmi toužím film vidět znovu. Především díky Maxi von Sydowi a Liv Ullman, vztahová studie, kterou na nich Bergman provádí je uchvacující. Nejsugestivnější pár filmového plátna ever. Toto tvrzení se vztahuje k celé ostrovní trilogii. Zatím tedy s odřenýma ušima čtyři hvězdičky. 70% ()

genetique 

všechny recenze uživatele

Toľko trpezlivosti pri čakaní na tú správnu frekvenciu, aby som sa mohol naladiť podľa filmu, som už dávno nevynaložil. Je to vôbec možné?! Nech sa chcem akokoľvek pridať k pozitívnym hodnoteniam, jednoducho by som len klamal sám seba. Počas sledovania ma po hodine zaujala len päťminútová scéna, no za to sa jednoducho viac percent dať nedá. Uspávajúca, statická kamera, napätie na hranici príbehov psa Scooby-Doo, aj to len vďaka kvalitnej hudbe. Nelogické, skákajúce scény, prechádzajúce z nevysvetlenej mysterióznosti (kto bol chlapec pri jazere, pani v bielom, hlasy smejúce sa pri incestnej, absolútne sa nehodiacej k filmu scéne?), až po zle spísanú drámu. Monotónnosť dialógov ma trýznila. Takže moje prvé stretnutie s Bergmanom dopadlo dosť mizerne. 40%. ()

Galerie (21)

Zajímavosti (6)

  • V roce 1968 měly premiéru hned dva Bergmanovy filmy, Hodina vlků a Hanba, k nimž v listopadu 1969 přibyla Náruživost. Vzhledem k touze filmových kritiků shlukovat režisérova díla do sérií bývají tyto tři tituly vnímány jako „ostrovní trilogie“. Ingmar Bergman snímky realizoval na ostrově Fårö, často s využitím vlastního domu, který si postavil na pozemcích objevených při natáčení Persony (1966) a ve kterém v roce 2007 zemřel. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Původní scénář k filmu z roku 1964 nesl název „Kanibalové“ a byl zamýšlen jako drahý monumentální velkofilm. (Hans.)
  • Do tohoto filmu Bergman promítl některé své skutečné posedlosti jako např. loutkové divadlo, obličeje nasvícené svíčkou či Mozartovu hudbu. (ClintEastwood)

Reklama

Reklama