Hodina vlků

Spolu s Náruživostí patří Hodina vlků k temným, divácky náročnějším kusům. Většinou nepíšu komentáře k Bergmanových filmům, dokud je nevidím nejméně dvakrát. I na tento hororový snímek se určitě s odstupem času podívám znovu. Na rozdíl od Náruživost mě pozitivně překvapil, i když pojednává o temných stránkách lidské duše a vyvolává tíživé emoce, přesto v něm vnímám pozitivní sílu, především tryskající z ženskosti a přirozené lidské hřejivosti Almy. Zpracování nelze nic vytknout, Bergman používá všech svých vyjadřovacích prostředků, které má mistrně zvládnuty. Max von Sydow je démonický a přesto zranitelný. Pokud by hororové snímky točil Bergman s Kubrickem, zřejmě bych se tomuto žánru přestala vyhýbat. Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)

Paranormal ARTivity. Minimalistický záznam rozpadu jedné umělecké osobnosti natočený navýsost expresivní formou, která donutí pochybovat prakticky o všem. Vypravěči jsou nejistí a nevěrohodní stejně jako celý film, minimálně jeden z nich je navíc šílený - stejně jako celý film. Bergman těží z E.A. Poea minimálně stejně tak jako David Lynch čerpá z něj. (17.02.2010)

Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. (01.12.2008)

Hodina vlků - čas mezi 4. a 5. hodinou ranní v prvním dnu každé fáze Měsíce - je dobou, kdy se nejvíce lidí rodí a nejvíce jich umírá. Laskaví a přátelští démoni odhalí svoji pravou tvář, strhnou masky a zjeví se ve své skutečné kráse. Hrůzy, děs a noční můry ovládnou lidskou mysl, která se jim jen stěží ubrání. Johan stále více propadá temnotě pronásledován vlky toužícími po jeho krvi, anebo snad raději po jeho duši. Alma je silnou ženou, bojovnicí, ale ani ona nedokáže nakonec svému muži pomoci. Nedokáže ho zachránit. Havraní křídla, zobák od krve, smrt a samota. Měl jsem obavy, ale nadčasový snímek zůstává nadále uhrančivý. Jako by měl v sobě kus Kafky, něco z gotických hororů, střípky z pláten surrealistů. Hranice je překročena, zrcadlo rozbito. Leč otázkou zůstává, co nyní střepy odráží... (23.10.2018)

Brilantní, surově šílené, ale neskutečně těžké. Mé první střetnutí s Bergmanem nemohlo skoro dopadnout lépe. Bergman vede Ullmann a Sydowa před kamerou ukázkově a to tak, že oba před ní naprosto září až excelují. Dívat se na ně je psycholická nádhera, kterou ještě umocňuje Nykvist za kamerou, se kterým se také střetávám poprvé. Neskutečně hluboké a silné dlouhé záběry se mu povedly dokonale. Nicméně nejvíce mě chytla první večeře v zámku a následně scéna v knihovně. Celkově je snímek excelentně zahrán, napsán, zrežírován a natočen. Vargtimmen je pomalá, emocionální, psycho bomba. (28.04.2013)