Koně se také střílejí

Kdyby měl někdo dávat dohromady seznam nejdepresivnějších filmů všech dob, Koně se také střílejí musí tak nějak automaticky obhajovat jednu z předních pozic. Jedná se totiž o film, který je fyzicky hodně nepříjemný a po zhlédnutí zanechá hodně depresivní náladu, která jen těžko z člověka zmizí. Zároveň ale platí, že je Koně se také střílejí filmovým mistrovským dílem, který je plný velmi chytrých a bravurně zpracovaných myšlenek a především velmi parádně zvládnuté režii. Režisér Sidney Pollack, který zde adaptoval novelu Horace McCoye se později proslavil také filmy jako Tootsie, Vzpomínky na Afriku, nebo Firma a je dost možné, že kdybyste někomu nezainteresovanému dali tyhle tři filmy vedle sebe a přitom byste se mu nezmínili, že tyhle tři filmy dělal ten samý režisér tak by si toho pravděpodobně nevšimli a to samé platí kdybyste vedle těchto tří filmů měli dát i právě Koně se také střílejí. Ano, Sydney Pollack neměl kdovíjaký výrazný trademarovský režijní styl, vzhledem k tomu, že je ale původem herec si vždycky dával práci především s hereckými výkony a i proto jsou jeho filmy plné zapamatovatelných a parádních hereckých výkonů, což platí i u Koně se také střílejí. Zároveň ale nutno dodat, že Pollack si jako režisér uměl vždy skvěle pohlídat i vizuál a hlavně se uměl postarat o naprosto bravurní atmosféru, která je u Koně se také střílejí velmi klíčová. Dá se lehce mávnout nad tímto filmem rukou s tím, že tak trochu zestárl, dost možná je ale díky možnosti najít podobenství v současných reality show aktuálnější než kdy dřív. Zasazením do 30. let 20. století jsme tak víceméně svědky toho jak lidé také mohli trávit čas před stvořením televizoru. Už z těchto momentů jde snadno získat několik depresivních myšlenek, jelikož jde o velmi nechutnou představu toho co se skutečně mohlo za dob Velké hospodářské krize dít. Chudí a nemajetní lidé byli ochotní pro lákavou finanční odměnu vytrpět hodně, celý průběh maratonu ale postupně graduje v čím dál tím více nepříjemnou záležitost kdy se atmosféra a napětí velmi bravurně buduje. Především se i zde ukážou jisté formy úplatkářství a podvodů a veškeré chování všech hrdinů působí věrohodně. Koně se také střílejí se nezapíšou do dějin díky sympatickým hrdinům, hrdinové ale nutně nemusí být sympatičtí, protože ve finále stačí jenom jedno- když postavám rozumíme. A to u tohoto filmu není vůbec žádný problém. Tenhle film stojí a padá na bravurních hereckých výkonech, především na naprosto parádním hereckém výkonu Jane Fondové, která se po Barbarelle vydala vstříc vážnějším rolím a tuto její kariérní éru odstartovali právě Koně se také střílejí. Fonda zde veškeré emocionální vyhrocení a naprosto jasně viditelnou fyzickou/psychickou únavu předvádí famózně a právem si ve své kariéře došla pro první (a ne zdaleka poslední) oscarovou nominaci. Stejně jako Fonda se (též neproměněné) oscarové nominace dočkala Susannah York, která je od první scény zcela jasný opak postavy Fondové a i díky tomu dostává šanci vyniknout. Pro proměněného Oscara si za tento film naopak došel Gig Young, jehož Rocky Gravo je těžce popsatelná postava, přesto se ale Youngovo podání ať v rozjuchané či klidnější poloze musí velmi ocenit. A protagonista Michael Sarrazin je sice v okruhu těžké konkurence, i on je ale ve své roli velmi dobrý. Jen nemá zas tak zajímavou roli jako již zmíněné trio herců. Kouzlo tohoto filmu tkví ale především v jeho bravurně budovaném tempu. Pokud před zhlédnutím filmu čtete nějaké ty seznamy nejdepresivnějších filmů a po pár minutách se divíte kde ta slíbená sláva vlastně je.... tak to chce jenom pár dalších minut počkat a ta deprese se pomalu začne vybarvovat. A pak víc a víc a víc až to dojde k naprosto tragickému silnému finále, která je tečkou za skvělými myšlenkami, kterých je tento film plný. Film se zde dotkne několik silných témat a finále je poté jen tečkou za skutečně depresivním zážitkem, který je ale zároveň audiovizuálně dokonalý. Sydney Pollack zvládl natočit naprosto bravurní mrazivé momenty a třeba celá sekvence s během je skutečně napínavá a pocitově drásavá. Zároveň název filmu ve finále dává smysl a podtrhuje celou sílu. Toto je ten film, který do sebe v samotném závěru dohromady skvěle zapadne a tvoří skutečně jeden z psychicky nejtěžších ale zároveň filmařsky nejsilnějších diváckých zážitků všech dob. Za mně jasný vrchol Pollackovy tvorby, který je skutečně dost možná více aktuální než by se mohlo zdát a především jde o opravdu vizuálně perfektní ale zároveň krutý a nepříjemný filmový zážitek, který v divákovi rozhodně zanechá nějakou stopu..... (21.08.2020) (méně) (více)