Takoví jsme byli

Takové mrhání skvělými herci, skvělou režií a kamerou by mělo být trestné. "The Way We Were" je skvostně natočený film na hliněných nohách jednoho z nejhorších scénářů, jaké jsem kdy viděl - a to i v retardované kategorii romantických dramat (!). Dialogy místy připomínají ságu "Soumrak", mnoho scén je bezúčelných, nic nevysvětluje, nikam neposouvá děj, nejitří emoce. Příšerné jsou taky ústřední postavy - idealizovaný árijský übermensch, spanilý atlet-literát a děvkař versus uječená, vztahovačná a citově nevyrovnaná komunistická aktivistka. Nechápu, jak tahle kombinace mohla fungovat v 70tých letech, ale vím, že dnes je už těžce mimo mísu. Naprostá ztráta času. (10.03.2013)

Kromě duše se mi vždy na ženách líbily i nějaké ty vizuální záležitosti, ale nikdy mne nenapadlo, vybírat si partnerku podle její politické orientace. Ani nadaný buržoázní pohodář Hubbell si nevybral pracovitou komunistickou agitátorku Katie pro její lásku k Leninovi, ale v době těžkého mccarthismu si v takovém vztahu užili své. Nemohu o tomto snímku napsat, že jsem se při jeho sledování bavil, ale také nemohu popřít velmi interesantní ponor do hlubin mezilidského vztahu. (29.07.2013)

„People are more important than their principles.“ - „People ARE their principles..“ Emocionální oheň a pragmatický led nevynakládají dostatek úsilí k odstraňování překážek, které i přes vzájemnou přitažlivost brání jejich soužití. Bylo by to proti ideálům, které jim formuje turbulentní doba a hlavně jejich naturelu. Je to přirozené, ale zároveň smutné, protože na rozdíl od spousty jiných tu šanci překonat vnější vlivy dostali.. I když je vydatné přepisovaní scénáře znatelné, Pollackův instinkt odklonit se od plánovaného politického „trumbovatění“ směrem k milostnému příběhu byl správný a soustředění na postavy neschopné definovat kompromis přineslo pocit opravdovosti. Po tomto definitivně podezírám Brada Pitta, že si udělal „playbook“ Redfordových výrazů, podle kterých se pak snažil hrát (viz. třeba pojetí role v Meet Joe Black s ještě extrémnější pasivitou). (05.12.2023)

You never give up, do you? / Only when I'm absolutely forced to. But I'm a very good loser...  Takoví jsme byli, vzácný případ nečekaných účinků filmařské alchymie. Dva nic moc herci (především Streisandová svou Katie často překračuje hranici zapáleného aktivismu a odpudivé hysterie), podmanivě zvláštní zpěvačka, fešák a autor hudby k Woodyho Banánům vykouzlí romanticky inteligentní a zároveň devastační romanci, která funguje nikoliv v univerzu romantického solipsismu à deux, nýbrž v souřadnicích dějinných událostí - zkrátka neuráží hloupostí. Příběh vztahu levicové intelektuálky a hříšně nadaného fešáka cílí opakovaně přesně do černého a spíš než trochu upachtěnou Katie tak reprezentuje Hubbella, geniálního fešáka, kterému jde všechno až moc snadno. Kdybyste snad chtěli tváří v tvář Pollackově filmu zůstat cool a neplakat jako židovská adolescentka, ztýraná osudovou láskou k okouzlujícímu gójovi (která neváhá sáhnout k čemusi na způsob znásilnění), opečovávaný cynismus pohoří na ústředním Hamlischově oplodňováku, jehož hyper-potenci neruší ani bezskrupulózní zneužití ve sprchové scéně s Frankem Drebinem. (26.01.2023)

Barbře i Robertovi to ohromně sluší. Příběh jak se seznamují a scházejí a rozcházejí byl milý a místy zábavný. Vlastně jediný a bohužel dost podstatný problém pro mě byla povaha Katie. Ani ne tak její politické přesvědčení, nedostatek nadhledu a humoru, ani její tendence neustále poučovat a bojovat, ale ta nechutná podbízivost s jakou se snažila získat Hubbella. Bylo to fak nechutný a na Hubbellově místě bych jí prostě dala ty prášky na spaní a snažila se zapomenout, že někdo tak hystericky zamilovaný existuje. (12.07.2012)