Ikarie XB 1

Jsem v šoku - opravdu jsem nevěřil, že česká sci-fi mohla být kdysi i v rámci světové žánrové tvorby tolik vepředu. I letošní Sunshine má s Ikarií spoustu společných prvků... P.S. Ze srandy bych chtěl vidět i "americký sestřih", měnící směr putování lodi (z lidské posádky se stala banda mimozemšťanů) a přidávající na závěr Sochu svobody. P.P.S. LFŠ 2013: na plátně to Ikarii rozhodně sluší, ale už jsem se rozhodně nebavil tak dobře jako poprvé. (23.09.2007)

Ve své době inteligentní sci-fi na světové úrovni, s ucházejícími triky a navrch okořeněné českou hereckou elitou. Více než poklidný děj zaujme pedantská práce s kamerou a její vztah k okolnímu uzavřenému prostředí, který v mnohém evokuje i novější Vesmírnou odyseu a navozuje místy mnohem čistší žánrovost než celá řada jeho následovníků. Neškodilo by sice trochu více pesimismu a napětí, ale stále se je na co dívat, degradace stárnutím hrozí Ikarii a její sympatické posádce jen minimálně... 75% (02.05.2016)

Ačkoliv se ve scénáři Ikarie XB 1 několik vtipů (nebo spíš vtípků) objevilo, stále se jedná o seriózně míněný a především podařený sci-fi film, tedy událost v české kinematografii neopakovanou. Mrazivá scéna s nálezem lodi a jejím prozkoumáním je jednoznačně nejlepší, ale závěr za ní v ničem nezaostává. Jindřich Polák byl velký vizionář, který točil české filmy světovým stylem. Působivosti Ikarie pomáhá i Liškova hudba a především herečky a herci. (05.10.2011)

Nádherná ukázka toho, že v historii máme naprosto skvělé sci-fi filmy, které rozhodně stojí za pozornost. Nejsou to jen blbiny, které by byly zábavné, ale jsou tu i celkem hluboké snímky, které mohou nadchnout i milovníky sci-fi staré školy. O "Ikarii XB 1" jsem poprvé slyšel jako o kultovním filmu. Naprosto právem. Výborní herci, výborná psychologie a skvěle zvládnuté dekorace. (06.11.2014)

Úvodní Lackovičovo hysterické „Země není. Země nikdy nebyla!“ mi připomíná podobně hysterický výstup Petra Štěpánka v Každém mladém muži „Je mi dvacet!“ počínající jeho prohlášením, že „se rozhod, že žádný holky nejsou“. Když vzápětí čtu „Námět a scénář: Pavel Juráček“, jsem doma. Následuje klasický příklad jistého druhu filmů z 60. let: naivisticky všelidsko-morální drama ve formátu vizualizované rozhlasové hry s ultra charakterním projevem národních umělců. Při tom je zajímavé, že jde o film, který lze vskutku považovat za prototyp jistého druhu světových sci-fi trháků (vesmírná mise) (ČSSR 1963!). Což mě však na rozdíl od ostatních neplní nadšením. Spíše mě zaujala tehdejší představa taneční hudby budoucnosti. Za pozornost stojí konečné vyznění této vesmírné mise jako cesta z lidstva přes lidstvo k lidstvu – srov. nejen závěr, ale i veškeré příhody na cestě, též pokus s porodem. (25.08.2012)