Ikarie XB 1

Ikarie XB 1 je český unikát - náš jediný seriózní plnokrevný sci-fi film, kde posádka kosmického korábu letí poznávat nové světy, respektive hledat život na Alfu Centaury. Triky a výprava nejsou vůbec žalostné, pokud se divák dokáže vžít do doby a procesu výroby filmu, který byl do té doby u nás v podstatě velkou neznámou. Je sice pravda, že v roce 1963 dělali američané filmové triky na jiné úrovni, ale dnes už jsou i jejich produkty nostalgicky úsměvné. Navíc v Ikarii jsem se nechal unášet zajímavých příběhem se skvělými herci. To vše vydatně podpuruje skvělá kamera a hudba. (22.02.2006)

Celkem suchopárný sci-fi příběh, v němž je zřejmá komunisticko-utopická myšlenka: lidstvo se již vyvinulo k lepšímu (20. století s atomovými bombami je tu již nepochopitelnou minulostí). Ten závěr filmu je opravdu až dementně optimistický. Tvůrci se sice snažili co možná nejvíce ukázat obyčejnou lidskou stránku posádku vesmírné lodi, ale stejně je to takové nevesele "vyprahlé". Dávám tři, ale slabé. (30.12.2008)

Dnes možná více než úsměvný pohled do budoucnosti tak, jak si jej v třiašedesátém vyprojektoval režisér Polák, nicméně neměli bychom zapomínat, že tehdy byl vesmír terpve cosi jako tabula rasa, nepopsaný list, velká neznámá. Vůně nedozírných dálek, možnost nechat pracovat fantazii na plné obrátky, pokusit se o absurdní příběh vzdálený milion světelných let. A kosmická loď s posádkou snů, rozuměj hereckým Olympem (Štěpánek, Medřická, Lukavský, Lackovič, Kačírková, Smolík, Deyl, Macháček a další), se jen stěží odmítá. IKARIE je jistě film moderní, alespoň v rámci možností a doby, která na něj bezprostředně působila. Je zhmotněním představ tady a teď. Star Wars, Star Trek a další hrdinové následujících generací velkých i malých diváků se měli teprve zrodit. (27.04.2014)

Rozporuplne pocity. Na jednej strane slusna vyprava a technicka stranka (zvlast ked vezmem do uvahy ze ide o cesky film zo 60. rokov), na druhej strane usi trhajuca hudba, depresivna atmosfera a dejova vata. Vyslovene mi vadil otvoreny koniec ktory vzbudzoval nadej ze teraz konecne pride to prave orechove. Cely pribeh by sa dal kludne skresat do 40tich minut a mohlo sa pokracovat patranim po zivote na bielej planete.....takto je to zbytocne useknute. 50% (13.12.2009)

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)