Ikarie XB 1

nejde jen o velice oduševnělý snímek, který se konečně chápe sci-fi žánru nikoliv pro povrchní atraktivitu jeho typických prvků, motivů a exotických prostředí, ale pro obrovský potenciál k vystižení nesnadno zachytitelných témat novými, neotřelými prostředky. ve filmu se střetává lehkovážnost jedněch se zodpovědností a z ní plynoucí znepokojivou tísní druhých. strach z kroku do neznáma, bezmoc nad neschopností přesvědčit se o budoucích důsledcích vlastních přelomových činů sužuje astronauty stejně tak, jako hlavního hrdinu Germanova Papírového vojáka. spolu s astronomickým odstupem od civilizace, znásobeným nálezem vraku stařičké pozemské lodi plné zbraní hromadného ničení a distancí od vlastních kořenů, plodí tento pocit ještě svíravější tíseň srdce, která hrozí zbavit člověka příčetnosti. jméno Pavla Juráčka mezi autory námětu v této souvislosti nepřekvapí. zajímavé je, jak se různé postavy, reprezentující různá stanoviska a životní postoje, uchylují při střetu s docela novým nebezpečenstvím, s níž nemají žádnou předchozí zkušenost, která by jim dala poznat řešení, k rozličným přístupům: k neotřesitelnosti vědeckých faktů na jedné straně, k senzuálnímu zakoušení světa na druhé, k víře a naději aj. Ikarie XB 1 je krom toho také o lidskosti a o potřebě domova. její téma ikarovsky sebevědomé touhy po sklizení poznatků z hvězd později v šedesátém osmém roce dovedl do naprosté dokonalosti Stanley Kubrick ve své 2OO1čce. záměrně se o tématu vyjadřuji takto metaforicky, abych tím i v češtině zdoslovnil význam latinské moudrosti: ex astris scientia. čili ano, vědecká báze Ikarie je také velice rozsáhlá. okolnosti děje počítají s fenoménem dilatace času při vysoké rychlosti, jak o něm referuje speciální teorie relativity. motiv dilatace času není jen scientistickým přikrášlením, nýbrž má velký dopad na téma odstupu, který postavy vzdaluje domovu a milovaným lidem, jejichž životy během výpravy Ikarie kvapem ubíhají na Zemi a ztrácejí se v zapomnění. velmi mě ohromila také přítomnost černé díry, nicméně toto pojmenování se ustálilo až o tři roky po natočení Ikarie, zde se hovoří o tzv. "tmavé hvězdě" (a prý, že s tím přišel až Star Trek v šedesátém šestém). ale ta sama o sobě není tím, co mě ohromilo nejvíce. překvapením byl způsob, jakým se o ni posádka lodi přesvědčí: zjednodušená obdoba gravitačního mikročočkového efektu! jistě, každý vědecko-fantastický film přirozeně obsahuje i četná pochybení a prohřešky vůči vědecky podložené danosti, ovšem těch je, navíc s přihlédnutím k době vzniku, v Ikarii pomálu. nejvíce asi bije do očí planoucí chvost rakety. doufal bych, že tento efekt od dob Flashe Gordona, Krále raketových mužů a amerických komiksových scifáren 50tých let vymizel. /// abych se také alespoň okrajově zmínil o technických náležitostech, které na vintage sci-fi filmech shledávám nejpůvabnějšími, chválím výstavbu interiérů Ikarie, i jejich snímání, mimořádně skvělé speciální efekty, které předčí i mnohé mladší filmy (věčná škoda, že Ikarie není v barvě!), a vůbec koncepci vesmírné lodi-drobného soběstačného města, které nepostrádá vlastní zahrady, kde posádka pěstuje potraviny, tělocvičnu, společenský salónek a – cinefilové ocení – něco na způsob kina. i v tomto ohledu shledávám Ikarii velice pokrokovou, jelikož předjímá ideu, která o pár let později stála u zrodu prvních návrhů startrekové lodi Enterprise. bohužel, v kontrastu s výše zmíněnými složkami kostýmy Estery Krumbachové velice zastaraly. v neposlední řadě si zvláštní uznání zaslouží práce zvukaře a přiléhavá hudba Zdeňka Lišky, ze které zamrazí především v úplném závěru. (18.07.2012) (méně) (více)