Noc klavíristy

Václav Voska v jedné z mála větších filmových příležitostí v zajímavé vystavené i ztvárněne roli (az poněkud přiliš) zvědaveho postaršího klavíristy, kterému coby jedinému svědků noční vraždy nedá spát jakou roli v celém případu měl asi muž, který po sobě v podkroví jednoho činžovního domu zanechal několik vykouřených cigaret. V zasade detektivka z rodu těch, kdy divák dopředu zná vraha (Otakar Brousek st.) i jeho motivaci a vlastně jen sleduje, jak dojde k jeho odhalení. V tomto případě ale víc než policejní vyšetřování sledujeme spíše Václava Vosku, jak se snaží pátrat na vlastní pěst. A když už se dostane policie ke slovu, divák moc netuší, jak vlastně přišla ta tu správnou stopu. Pokud se však člověk soustředí především na Voskuv herecky výkon a pěknou hudbu Karla Svobody (s krásnou ústřední klavírní melodii), neměl by být zklamán. (17.12.2018)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

Protože jsem na začátku nedával pozor a myl nádobí, bylo mi divný, co to maj ti študovaní inženýři za zvláštního koníčka střílet po nocích spoluobčany. Když se ale ukázalo, že obětí měl být mladý floutek s fešným knírem, bylo to jasný. Kdo by nechtěl zastřelit Kanyzu, že. I když byl plán vymyšlen nápaditě a dokonce i zpracování bylo dobré, vloudila se chybička v podobě zloděje koťat a navíc kolem šmíroval pianista z místní nálevny čtvrtý cenový. Chladnokrevný vrah tak musel vykoumat novej plán, jak to vše zaonačit a i když se zdálo, že ta jednočlenná náhrada za magneťák mu nevědomky napomohla, bylo nakonec jeho šmejdění fatální. Nehledě na to, jak chladnokrevně naš hrdina riskoval. Bylo to celkem originální a hlavně mi to přišlo poměrně svižně natočený a dobře zahraný. Po těch hrůzách, kterým jsem poslední dny věnoval čas, potešilo. (03.06.2015)

Polák byl rozhodně víc než jen pouhý multižánrový řemeslník. Noc klavíristy je ukázkovým případem dobře odvedeného řemasla. Na filmu je vidět, že byl dělán spíše na popud soudruhů. Aby se tehdy politickou tvorbou neaktivní tvůrce zapojil do "záslužné obnovy socialismu". Noc klavíristy velkou měrou funguje i dnes. Škoda jen oné kriminální zápletky, která zbytečně bere prostor. Ona tehdy oblíbená pozitivní kritika dokonale ukazuje neživotnost tehdejšího systému. Navíc hon za penězi je aktuální vždy pro filmaře, tak pro novináře, v jákekoliv době, či v režimu. (12.04.2010)

Vedle jiného Polákova filmu "Hra bez pravidel" je to druhý československý pokus o akční kriminálku západního stylu a Polák vytvořil další dobrý film. Je to snad jen trošku scénáristický nesoustředěné. První polovina ukazuje život v letech sedmdesátých, představuje charaktery a ukazuje i všemožné šmeliny v socialismu, v druhé se to skutečně rozjede na plné obrátky. Celkem překvapení, že to bylo vůbec povolené s ohledem na to, že tu každý řemeslník/dělník je nepoctivej melouchář. Politice se jinak Polák obratně vyhnul a oslovení soudruh tu nepadne ani jednou. Tohle je prostě jen sympatická čistokrevná krimi. Film je postavenej na výkonu Otakara Brouska st. a vytvořil tu jednoho z těch nej padouchů československého filmu. Skvělá je i Svobodova hudba kopírující Itálii (zřejmě Polákův vzor pro tento film i jeho přechozí Hru bez pravidel). Moje připomínka je tedy jen ke scénáři. Nakonec Voskův klavírista, který je tady takovou vedlejší figurkou, byl v příběhu nejen celkem nadbytečný, ale dokonce jeho vyšetřování na vlastní pěst mělo i neblahé důsledky. (27.02.2021)