Pan Tau

Musim říct, že pan Tau mi nepřijde jako moc zajímavá postava (jak by asi jeho vzkříšení přijala dnešní, na pedofílii ostražitá společnost..) a filmy o natáčení filmu taky moc nemusim - tim spíš, že je to film o panu Tau, ve kterém se natáčí film o panu Tau. Přesto mi ale tenhle výtvor přijde mnohem zajímavější než třeba „Od zítřka nečaruji“ (tam si myslim, že kvalita filmu těžce zaostává za kvalitou názvu). Dokonce bych řekl, že má něco z té zvláštní atmosféry jako „Velká filmová loupež“, a jména jako Spielberg a Lucas, znějící v českém sci-fi z roku 1988, to bylo tedy překvapivé. Žanetě Fuchsové by v té době evidentně slušel punk účes, Tatry byly zajímavé a dřevěné obklady vyzařovaly zvláštní paprsky předlistopadové, interiérové architektury. Pro mě osobně je nejzajímavější ten samotný film, který se tam natáčí - se zlými „sexy“ UFOny v ženské podobě, co chtějí lidem ukrást sny. Škoda, že Jindřich Polák, nebo možná soudruzi, co rozhodovali o tom, co se bude natáčet považovali toto téma za nedostatečně nosné, nebo možná moc kapitalistické aby vznikl celý, skutečný film o panu Tau a mimozemských Amazonkách, jak by je asi nazvali. Podle těch pár záběrů myslim, že by to mohl být docela úlet a možná by mohl dosáhnout podobně vysoké výtvarnosti jako „Četník a mimozemšťané“. Mohl by tak vzniknout drahokam československé sci-fi, která filmů s „explicitními“ mimozemšťany vyprodukovala zoufale málo. Možná by akademická obec a veřejnost ohrnula nos a dílo by bylo k vidění někde na Festivalu otrlého diváka mezi filmy jako „El Santo bojuje proti upířím ženám“ nebo „Och, ten domovní profi wrestling“ - ale šel bych tam na něj rád. (28.02.2010)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Zvyšuju hodnocení na 4 hvězdičky. A má to vlastně jednoduchý důvod. Stárnu. :-D Respektive, čím jsem starší, tím mám tenhle film radši. V mládí jsem čekal pohádkový příběh a dostal vlastně existencionální drama. I trochu metafyzické. Těžko to můžou docenit lidé bez životních zkušeností a obzvlášť bez těch negativních. Střet dvou světů...dvou filosofií, dvou názorových proudů, ale vlastně i střet dvou různých věků. Je možné si zachovat sny, ideály a fantasii mládí i v pokročilém věku? Nebo je nutné přijmout život s jeho zklamáními a nedostatky a zahořknout, stát se ironickým rejpalem, plným sarkasmu a vnitřní zloby? A tato myšlenka je zde nejen obsahem jedné narativní roviny, ale přechází i do natáčeného filmu...můžou zlí mimozemšťani (byť zvárněni Dagmar Patrasovou) zničit to, co z nás dělá lepší lidi? Naše sny, přání a touhy? A je možné znovu tomuto naivnímu optimismu a těmto kouzlům uvěřit, i když náš život byl plný zklamání a nezdaru? Je to film, pro lidi, kteří i přes svůj pesimismus nemůžou přestat věřit, film pro sentimentalisty, a i jim je určen samotný pohádkový závěr filmu. Ve spoustě lidí se dá najít dobro. Člověk jen nesmí přestat nikdy věřit na zázraky. Skutečně se totiž dějí. Kolem nás, každy den. (27.12.2021)

Pan Tau není zrovna mou oblíbenou postavičkou, ale tento film je úplně jiný šálek kávy. Je to příběh herce, který hrál celý život pohádkovou postavičku, ale jeho vlastní život zrovna žádná pohádka není. Chlastá, je starý, všechno ho bolí a vůbec ho to na tom světě nijak nebaví. Má dceru i vnoučata, ale je protivný, neoblíbený. Do toho vstoupí při natáčení jeho dvojník, dublér, který má život rád a je veskze optimistou. Ten ho pak znovu naučí žít. Příběh je zpočátku dosti smutný a hlavně velmi realisticky podaný. Pak se to trochu vylepší, ale lidskost zůstává a ta mne bavila až do konce. Hodně mile mne překvapil "antihrdina", který znovu hledá cestu, kterou při rozesmívání dětí tak nějak ztratil. Šimánek není jen pan Tau, ale především dobrý herec. 80% (28.12.2014)

Tak netuším jaký úspěch to mělo u dětského publika, ale tak nějak se mi nezdá, že by byl velký. Je sice hezké, že konec zůstal trochu otevřený, ale nejmenším dětem tam jistě chyběla klasická kouzla. Pro mne, jako dospělého diváka, to bylo rozloučení důstojné. I když, jaképak rozloučení, prý se něco chystá na rok 2020. (13.06.2018)