Šepoty a výkřiky

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)

"Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10 (12.08.2017)

Tento film na mne zapůsobil za všech Bergmanových filmů asi nejvíce. Jde o opravdu hutný koncentrát deprese s některými opravdu drsnými scénami (sténání Agnes, střep), který je ale zároveň úžasný. Úžasný v dokonale navozené stísňující atmosféře a postupném rozkrývání charakterů hlavních postav, které vyplouvají na povrch po celý film. Všechno se dozvídáte z malých útržků - postupně. Ze vzpomínek, z chování, z pohledů...Opravdu dobrý film. Doporučuji. (14.11.2005)

Ťažký, preťažký film, ktorý ma ešte dlho bude prenasledovať. Film ukazujúci predovšetkým bolesť, smrť, odcudzenie, chlad ani iný nemôže byť, ale predovšetkým herectvo štyroch persón, ktoré rozprávali svoje príbehy tvárami, takže film mohol byť pokojne aj nemý. Ale už nie čiernobiely, pretože farby odrážali vnútro postáv rovnako, ako reč ich tvárí. (23.08.2013)

Myslím, že se to Bergmanovi povedlo. Byl to nepochybně čistý art, ale hodně nudné a místy až nezáživné. Abych se naladila na správnou strunku, pomohla jsem si chytrou nápovědou v TVmini a ejhle, ono je to o jedné velké nudě. A to jsem skálopevně přesvědčená, že jedna z největších NUD v historii člověčenstva je dnes. Taky mi došla další souvislost s barvama, prý červená znamená nitro a já pořád, co to tam bliká, že by chyba ve vysílání? S barvičkama na mě nechoďte, takové náznaky mi nic neříkají. Nicméně musím uznat, že holky hrály znamenitě, vnímala jsem nejvíc jejich klasickou krásu. Neodpustím si vlastní dedukci o čem že to bylo. Celou dobu jsem intenzívně cítila potlačovanou sexualitu a k tomu nabalující se problémy - úzkost, neschopnost dotyku, lásky, citu, pochopení; lži, zastírání, sebepoškozování...Jak z toho ven, když jedna kráska má strojeného panáka a druhá kostnatého staříka (nažrat a spát). Tady je každá rada málo platná, hrozná doba. (23.06.2012)