Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (165)
Těžko uvěřit, že Šepoty dělí s dokonalými Scénami z manželského života pouze jediný rok. Tady totiž Bergman jen symbolizuje, deprimuje, ale nevychází divákovi vstříc ani o píď, pouze točí pro sebe, vyžívá se ve formě a dává velkou trhlinu do všeho, proč ho obvykle obdivuji. Nechci totiž sledovat falešnou mnohoznačnost s umělou atmosférou (byť s jakkoli zajímavým červeným výtvarným pojetím) a s triviálním vyústěním. A nechci se ani zajímat o postavy, které šeptají, křičí a vyznávají se, ale které jsou v důsledku povrchnější než jejich citové projevy a zůstávají tak jen loutkami ve stínohře. ()
Spočiatku nudné a akademické dielko odohrávajúce sa v prepychovom rodinnom sídle sa postupne mení na dusnú drámu troch sestier a jednej slúžky. Úvodné scény dostanú neskôr zmysel v štruktúre filmu, predstavujúceho najrôznejšíe odtienky ženskej psychiky. Túžba po dotyku, pohladení, vľúdnom slove a úsmeve je blízka zrejme každému a podľa mňa je v popredí celého filmu. Postavy sú nabité neskutočne prepleteným klbkom citov oscilujúcich od príkrej odpudivosti a nenávisti až k jemnému maznaniu a citlivému úsmevu. Prelínanie časových rovín, vstup mystických udalostí, šokujúce scény a na druhej strane veľmi láskyplné obrazy tvoria v zväčša červeno bielo ladených obrazoch výnimočné dielo. Miestami sa po silnej scéne akoby zastaví čas a do popredia vystúpi zastavený obraz, pripomínajúci diela slávnych maliarov. ()
Psychologický horror v podání Ingmara Bergmana! Geniální formální stránka: práce s barvami a kompozicí, jediná dominantní barva je všudypřítomná červená, dokonce i zatmívačky jsou dělány do červené; práce s kamerou a zvukem mimo rám opravdu využívá horrorové postupy. Tato formální stránka mistrně vede diváka k mnohým interpretacím toho, co se na plátně odehrává, což by samo o sobě byl úžasný počin. Co je ale opravdu odzbrojující je to, že vše směřuje k naprosto nejednoznačnému celku, a forma nás téměř svádí na scestí jednoznačné (byť hluboké) typizace postav, přitom však vztahy mezi čtyřmi hrdinkami ke konci připomínají spíše mystérium skoro jako ze současné asijské produkce. A ta poslední scéna: poté co se ve filmu asi dvakrát objeví na scéně zelená barva (váza, či mísa s hrozny) a jinak je vše hnědočernobílé (+ ona červená samozřejmě), přichází reminiscence ze zahrady, jsme katapultováni ze stísněného interiéru do idylického prostředí, které je však v kontextu závěrečných událostí tím nejkrutějším dovětkem... ()
Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. ()
Bergmana mám rád, ale (jako hodně lidem, jak tak koukám) Šepoty a výkřiky mi ne úplně sedly. Narozdíl od gouryelly nevidím chybu v přehnaném množství výkřiků, ale naopak v přehnaném množství šepotů. Film začíná asi sedmiminutovým vstáváním nemocné sestry. Já vím, že na tom Bergman ukáže její zoufalství, strach ze smrti a vůbec všechno, co by jiný filmař musel nacpat do čtvrthodinového dialogu. Obdivuju ho za to. Ale nic to nemění na tom, že dívat se skoro deset minut na ženu, která vstává z postele, je to pro diváka ubíjející. Některé záběry mi přišly až moc nerealistické (tím nemyslím snové pasáže), což se dá skousnout třeba v Personě, ale ne v realistickém dramatu. Přesto tenhle film doporučuju. Některé scény jako kdyby Bergman netočil, ale maloval (např. slavná scéna, kde služka má v klíně umírající a utěšuje ji - hotový barokní obraz). ()
Galerie (37)
Photo © Mokép
Reklama