Černý narcis

Tak, kde je aspoň nominácia na Oscara za špeciálne efekty? Tie spektakulárne, realistické maľované pozadia občas tlačia príbeh do úzadia, ale stále je patrné jeho poslanie. Antináboženský? Antikresťanský? Je to uhol pohľadu. Človek, s akýmkoľvek vierovyznaním, či už je to mních, alebo žobrák, by mal stále ostať človekom. Všetkého veľa škodí, náboženstvá sú toho najlepším príkladom. Nepovoľujú lásku tam, kde by mala byť, nedovoľujú život tam, kde by mal prúdiť, neakceptujú názor tam, kde by sa mal akceptovať. Mníšky z House of Saint Faith sú ľudské bytosti, ktoré vyššie zmienené aspekty nepostrádajú, ale kvôli cirkvi ich musia potláčať. Čo je najväčší zločin. (21.06.2015)

Ta kamera! Místy svou malebností a nádherou ty obrazy tlačí hranici kýče, ale skvěle to pasuje k ději, jehož hlavním motivem je nekonečné potlačování emocí, pudů a prostě sebe sama. Kdyby to bylo jen o trochu míň doslovné a polopatické, bylo by to špičkové. Ale nakonec je to jedno, protože i kdybych se měl jen kochat těmi úchvatnými záběry, budu spokojený. Nedivím se, že samotná firma Technicolor považovala tenhle film za nejlepší užití jejích barev - osobně nejsem největší fanoušek Technicoloru, ale tady je rozhodně dechberoucí a nevím teď z hlavy, kdy by se mi tak moc líbil. (I když taky nutno podotknout, že ne každý technicolorový film prošel tak kvalitní restaurací.) (15.07.2017)

Sánka dole. To, že od Powella s Pressburgerom môžem očakávať vizuálny skvost mi bolo jasné už z ich predchádzajúcich prác. Ale, že sa im podarí ma zmiasť aj emočne, tak to som nečakal. Majstrovské dielo plné prekrásnych obrazov, potláčaných (ale o to intenzívnejších) emócií a silnej symboliky. A keď sa to v poslednom akte prehodí do psychohororu, tak je to ešte lepšie. Po remeselnej a technickej stránke jeden z najlepších filmov (nielen) svojej éry, ktorý je myšlienkovo inšpiratívny a príbehovo strhujúci dodnes. 10/10 (07.11.2020)

Päť mníšok, jeden hollywoodský štramák, ktorý nosí gate prekliato vysoko (to chcelo Oscara za kostýmy), vyšinutá miestna samaritánka, sofistikované dieťa a k tomu asi prvý gay amerického filmu, ktorého inakosť scenárista povýšil na niečo hlboké a spásonosné. Mozaika je až príliš "farebná", aby sa autorom podarilo úspešne preniesť na diváka častú a prirodzenú bezútešnosť rehole mníšok (i iných Božích dcér a synov). Technicolor nie je všetko, resp. menej je niekedy viacej. (21.07.2010)

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)