Černý narcis

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)

Tak, kde je aspoň nominácia na Oscara za špeciálne efekty? Tie spektakulárne, realistické maľované pozadia občas tlačia príbeh do úzadia, ale stále je patrné jeho poslanie. Antináboženský? Antikresťanský? Je to uhol pohľadu. Človek, s akýmkoľvek vierovyznaním, či už je to mních, alebo žobrák, by mal stále ostať človekom. Všetkého veľa škodí, náboženstvá sú toho najlepším príkladom. Nepovoľujú lásku tam, kde by mala byť, nedovoľujú život tam, kde by mal prúdiť, neakceptujú názor tam, kde by sa mal akceptovať. Mníšky z House of Saint Faith sú ľudské bytosti, ktoré vyššie zmienené aspekty nepostrádajú, ale kvôli cirkvi ich musia potláčať. Čo je najväčší zločin. (21.06.2015)

India predstavená cez Himaláje. Konkrétne cez himalájsky horský kláštor, niekdajší hárem miestneho generála. Zvonica je v ňom nad kolmou hlbokou skalnou stenou. Nad strminou žiadny plot ani reťaz. Od prvého záberu na zvonicu je jasné, že tam niekto hupsne. Správkyňa háremu s výzorom strigy sa teší na obnovenie jeho pôvodnej funkcie. Trpko sa sklame príchodom partičky mníšok. Atmosféra miesta, divoká príroda i prítomnosť mužského elementu zapália mníškam lýtka. Nahlodávajú sa ich plány i pevnosť viery. Elegantne zdobený syn miestneho generála, polonahý tajomný guru a najmä anglický komisár s vizážou i oblečením člena Rýchlych šípov. Títo muži, každý inak, podnecujú divoké myšlienky i spomienky mníšok na život bez hábitu. Oknami kláštora neustále povieva vietor. Nadúva rehoľné rúcha do hriešnych tvarov. Pitie zdravej horskej vody spôsobuje mníškam fľaky. Upozorňujú na nezmyselný celibát a odriekanie si radostí života. Sýto farebné, bizarné filmové dobrodružstvo. Mix duchovných pochybení, veľhôr, thrillerovej vsuvky aj domorodých zvykov prikrýva závoj červenej knižnice. (01.12.2020)

Je to jasný. Odteď když se řekne Technicolor, nenapadne mě Spartakus ani My Fair Lady, ale Černý narcis - techni(colori)cky dokonalý film, který rozhodně nevypadá na svých neuvěřitelných 70 křížků. Ty jsou bohužel znát jinde. Třeba v nakrémované Angličance hrající mlčenlivou Indickou krásku nebo v extrémním hraní (koulení) očima. To první je v pohodě, taková holt byla doba, ale holkám, v čele se šílenou sestrou Ruth, jsem to blouznění herecky moc nežral. Navíc jsem se během blbých 100 minut docela i nudil, protože je to celé tak nějak roztříštěné a nesoustředěné. Na druhou stranu musím pochválit, jak film pracuje s náznaky a vedlejšími motivy - těch věcí, co si může divák domyslet není málo. (04.01.2018)

K tomu filmu jsem si, nevím proč, vytvořil astronomicky vysoká očekávání, kterých snad ani nemohl dostát - a ve finále mi nabídl něco úplně jiného, než v co jsem doufal. Pomalá psychologická anabáze, krajně oproštěná od skutečně tísnivé atmosféry, po níž přitom zasazení do odlehlého horského kláštera přímo žadoní. Tolik zmiňovaná kamera Jacka Cardiffa je samozřejmě krásná a záběr u zvonu patří k těm nejlepším, jaké kdy vznikly, ale skrze to poutavé vizuální pozlátko jsem nemohl proniknout k překvapivě něžné a teskné kostře - vadilo mi hlavně dost statické divadelní zpracování a necítil jsem potlačované emoce, které měly být klíčové. Rád bych to určitě někdy viděl na velkém plátně v pěkně potemnělém kinosále, prozatím převažuje nepochopení a také ironický úšklebek nad hrozivým cirkusovým kostýmem jinak charismatického Davida Farrara.. 70% (30.06.2020)