Červené střevíčky

Powell a Pressburger a jejich další filmový a v tomhle případě vlastně ještě baletní triumf. Krásná ukázka toho, jak je možné propojovat různé druhy umění. Angažovat profesionální baletku byla jediná možnost a tvůrci měli šťastnou ruku. Moria Shearer navíc v technicoloru vypadá prostě úžasně. Ona a její červené střevíčky jsou sluncem tohoto filmu, kolem kterých se všechno točí. Finále je pak ukázkou síly tvůrčí dvojice. (12.10.2014)

Milovníci baletu a opernej hudby budú maximálne nadšení. Dokonalá vizuálna stránka a profesionálne zvládnuté tanečné čísla ich dostanú do kolien. A čo my ostatní? No môžme sa povznášať nad skvelým Technicolorovým pohľadom kamery Jacka Cardiffa, pokývať hlavou nad dobrým hereckým výkonom Antona Walbrooka a možno aj vypudiť slzu v gradujúcom finále. (11.08.2015)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)

Umění je kruté ke svým řemeslníkům, umění si žádá obětí. Proč tedy tolik lidí chce být umělci? Protože umění je schopnost přetvářet, a to umí jen příroda, Bůh a umělec. ___ Volba, před kterou je postavena hlavní hrdinka, je mnohem komplexnější než jen výběr mezi uměleckým a obyčejným životem. Baletka Vicky musí vyřešit v jediný okamžik nerovnici s vícero známými i neznámými proměnnými. Vybírá tak mezi sebevyjádřením a naplněním svých vloh a potřeb v tanci na jedné straně a v ženství na straně druhé, mezi rolí vedoucí tanečnice a úlohou dobré manželky, mezi společenským a osobním, mezi rozdáváním se lidem a věnováním se manželovi, mezi extází v baletu a jihnutím v lásce, mezi kolektivem a rodinou, mezi zničujícím maximem a spokojeným průměrem. A přitom tato volba vůbec nemusela být, kdyby ji před ni nepostavila dvě mužská ega, která sledovala pouze své vlastní zájmy. U emočně studeného impresária Lermontova to nepřekvapuje, ale u vlastního manžela je to jemně řečeno sobecké. ___ Jen při dívání se na nehollywoodský film dochází, jak hollywoodský je Hollywood. ___ Aronofského Černá labuť jednoznačně vychází z tohoto poválečného filmu, ale nemá šanci ho překonat. ___ Zdá se, že západní balet existuje jen díky ruskému baletu. (02.04.2013)

Restaurovaná technicolorová verze Červených střevíčků má až neskutečně nadupaný vizuál (a vůbec technickou stránku), který dělá i z některých mnohem mladších snímků velmi nedokonale natočené záležitosti, a hlavně plně využívá všech svých možností. Ale pro mě osobně je u filmu v drtivé většině podstatnější příběh. Ten v Červených střevíčcích mi bohužel zase tolik neučaroval, bez mučení přiznávám, že u baletu jsem schopný ocenit úsilí tanečníků, ale krásu v tomto druhu umění nevidím, to se radši soustředím na hudbu, jakože třeba u Čajkovského Labutího jezera by mi ke štěstí stačila. Co se týče souznění s postavami, to už bylo podstatně lepší, nejvíc mě však nadchnul Anton Walbrook v roli Lermontova, i když šlo v mnoha ohledech o de facto zápornou postavu. Konec, kterému předcházela téměř Sophiina volba, mě už zasáhl plnou silou, škoda, že taková vlna emocí přišla až na závěr. Silné 4*, možná, že v době vzniku nemuselo být na škodu film trochu prostříhat. (24.12.2012)