XX. století

Dneska bylo hezky, že jo? Slunce, nebe bez mraků...super. Bylo přesně 13:52 a já civěl z okna na moji mámu, která nastupovala do auta, a ještě z dálky megalomansky artikulovala: " A p-o-v-ě-s p-r-á-d-l-o !!". No jo, no jo, zazní mi v hlavě, ale spíš než na věšení ponožek a pyžam, myslím na následujících několik hodin v přítomnosti Bernarda Bertolucciho a jeho slavné epopeje. Ještě zahlídnu párek starousedlíku na Libertách- taky možnost.__ Předesílám, že o Novecentu jsem dříve nechtěl ani slyšet. Bernardovo Poslední tango v Paříži považuji za nudný film a nutit se do 5-ti hodinové rozprávce o taliánském "Románu o věrném přátelství Amise a Amila", by se v daném okamžiku nesnilo ani tomu nejbláznivějšímu stvoření (a to já bezesporu jsem). Osud tomu chtěl či Julius Zeyer, a já se vrhnul bez bázně a hany mezi ty, co artikulují (asi kopírují mou mamku s tím prádlem) a jsou horkokrevní v porovnání s námi. Nechtělo se mi věřit, do jaké míry je režisér schopen autentičnosti. Podobně jako Wright v Pýše a předsudku, tak i tady je hafo scén, které si koledují a zarámování a o pořádné uznání. Lidé na polích dřou, a to, že se jim narodil kluk vůbec neprožívají. Prostě další hladovej krk. O pár metrů dál se taky narodil hošík, ale do bohatého klanu rodu Berlinghierů, což mu přidává body u buržoazie. Tihle kluci se skamarádí, jedí spolu žáby, lehají si pod vlak (neuvěřitelná scéna!!!) a navzájem si porovnávají, kdo ho má většího. Na tom by nebylo nic zvláštního (nu..), kdyby se o zapamatovatelnost nepostaral fantastický Bernardo, který opravdu nešetří nápady a společně s kameramanem (Vittorio Storaro) odvádějí práci, která mě opravdu zasahuje. Jak po umělecké, tak po lidské stránce. Kluci rostou (opět upozorním na perfektní scénu se stárnutím ve vlaku) a tím narůstá i syrovost snímku. Už žádné prozářené obrazy. Na piedestalu suprového počasí je jen déšť a fijavice. V tu chvíli se podívám na hodiny a zjistím, že jsem za půlkou, což mě zarazí, protože mě nebolí zadek. S druhou půlkou přichází i Hitchcock. Mlha mezi stromy a lány (hotová lyrika) a drsnost, o níž se postaral Sutherland Donald, jehož postava nacistického pedofila je zahrána šikovným způsobem (to zní hloupě, že?). Svítá- a výhled na moře Vám připomene, jaká je to doba, co jste byli mimo ČR. Zpět do reality: Gérard Depardieu zabijí prase a najednou je Vám úzko, takové vhození zpět jste nečekali. Chce se vám zvracet. Chci víc, víc, Bernardo. A Bernardo přikládá do kamen, atmosféra fíííhááá a já mám zaryté ruce v koberci (zadek už volal o přesun). Jedna dívčina se postaví na slámu a podobně jako kněžna Libuše prorokuje, pěkný. STOP! STOP! Lidi tady to utněte!!!! Opravdu, dál už nechtějte vědět více. Přicházejí na řadu srpy a kladiva. Nemám rád, když se do filmu až přiliš okatě nastrkují agitace, které člověka akorát serou, význam mají nulový a jen znechutí. Z filmu, který u mě aspiroval do TOP-ky (lepší než Tenkrát v Americe--fakt!) je najednou pochodující mutace dělníků s úsměvem, oblečených v červené barvě. Hezký, ale na mě čeká prádlo a krmě pro psa, takže si pospěště, chlapi. Smutný závěr, to nepopírám, ale ta hmatatelná atmosféra, která byla na začátku je tytam. Chtělo se mi brečet. Konec. Vypínám. Vycházím na terasu a venku vládne slunce, které bylo tolik typické pro úvodní tři hodiny z filmu. Pookřeju a usměju se.... (08.08.2009) (méně) (více)