XX. století

Občas si zkouším ty herce představit v opačném garde: Roberta De Nira v roli osamělého mladého hrdého odbojáře a Gerarda Depardieu jako bohatého bezpáteřního statkářského synka ve vleku dějin, ale hned na to si uvědomím, že Olmu Dalca ve chvíli, kdy s těžkým pytlem obilí za krkem se seznamuje s „holkou vzdělanou, kterou ještě neměl“, by s takovou směsicí čistoty i živočišné noblesy, vidláctví i kultivovanosti nikdo jiný nevystřihl. A jsem moc ráda, že vím, že herec není role, protože přesvědčivost Donalda Sutherlanda v kůži bezcitného nacistického hovada svádí k personifikaci. (21.12.2007)

Konečně jsem se k Novecentu dokopal, za což jsem nesmírně rád. Ačkoliv je film časově náročný, tak se mi podařilo dokoukat ho až do konce, a vážně to stálo za to. Perfektně strukturovaný příběh s autentickou výpravou, který navzdory své šíleně dlouhé stopáži nepůsobí zdlouhavě a je v něm vše, co by mělo, respektive to co oko umělce B. Bertolucciho uznalo za vhodné. Troufale prohlásím, že XX. století je co se týče kvalit velmi srovnatelné s Kmotrem, protože i zde se jedná o bezchybné filmové dílo s velmi zdařilou výpravou podobného charakteru. Zážitek, na který asi jen tak nezapomenu, především na sadistického Attilu, zarytým zastáncem fašistického hnutí, v podání nepřekonatelného Donalda Sutherlanda, vývoj a zkázu panství Berlinghierů a plno nezapomenutelných scén, jež se ve filmu objevily. Další velkolepé dílo, o jehož zhudebnění se postaral maestro Ennio Morricone, a společně tak s Bernardem Bertoluccim vytvořil jeden z nejcennějších klenotů italské kinematografie. Vřele doporučuji, ale nepočítejte s tím, že se tento pětihodinový kontroverzní film ze 70. let jen tak objeví v televizi. 10/10. (27.03.2015)

Díky rakouské televizi jsem měl možnost tento výjimečný filmový opus před léty vidět a mohu jenom tento výjimečný kinematografický počin jen doporučit. Rozmáchlá pětihodinová freska nám předkládá osudy hlavních hrdinů od narození v roce 1900 - z bohaté rodiny pocházejícího Alfreda (De Niro) a syna sedláka Olma (Depardieu), kteří jsou i přes rozdílný sociální původ nejlepšími přáteli, přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je symbolizován postavou Attily (Sutherland). Ohraničený je příběh osvobozením Itálie v dubnu 1945 až do závěru, ve kterém oba hlavní hrdinové už jako staříci pobíhají okolo vlakové trati. Závěr, byť poznamenaný režisérovým z dnešního pohledu naivním vnímáním marxistické ideologie, vyznívá ale ve prospěch soužití lidí rozdílních politických názorů. V lidských dějinách od nepaměti se střídají různé moci a na to nás režisér upozorňuje. Původně chtěl Bertolucci získat na ztvárnění postavy sedláka Olma ruského herce, aby vytvořil jakousi paralelu či most mezi Východem a Západem. Vinou nesmyslných požadavků sovětské strany k tomu nedošlo a režisér obsadil Depardieua. Natáčení trvalo skoro dneska nemyslitelných 45 týdnů. Ne, že by byly nějaké problémy, ale proto, že bylo potřeba mít ve filmu skutečná roční období, která jsou pro příběh a filmovou estetiku důležitá. Kameraman Vittorio Storaro využil nabízené možnosti a diváky odměnil dokonale estetickým obrazem. (14.06.2008)

Novecento je XXL porce italských špaget s vyhlídkami na epické pochutnání a s navýsost labužnickou optikou. Bertolucci však vytříbené suroviny zaplácal zbytečnými a nevhodnými přísadami. Zrakově si nejednou dopřáváme blažené okamžiky nebeské many, aby nám vzápětí nepotřebně zaskočilo v hrdle. A bylo hůř. Celý tento objemný chod je završen těžko poživatelnými proletářskými sousty, před očima to jiskří červeně a v uších hučí internacionála. Epické pochutnání pro sadisty a ideologické kolektivisty, které mně párkrát zhořklo na jazyku a závěrem otrávilo úplně. (18.05.2012)

Bertolucciho více než pětihodinová epopej popisuje první polovinu dvacátého století, kdy se prastaré svazky mezi pánem a podřízeným sedlákem měnily z "idylického" soužití v nenávistné politikaření. Celý příběh je symbolicky postaven na třech postavách - v roce 1900 se narodivších Alfredovi (Robert de Niro), pocházejícím z bohaté rodiny, sedlákovi Olmovi (Gerard Depardieu), a postupem doby též fašistickém kruťasovi Attilovi (Donald Sutherland). Film je ohraničen dnem osvobození Itálie a závěrečným bojem ideologií fašismu a komunismu, kteréžto definitivně pohřbily staré pořádky a zamíchaly dějinami dvacátého století. Většina filmu však sleduje osudy hlavních hrdinů od dětských let, kdy Alfredo a Olmo jsou nejlepšími kamarády (a přitom stojí na opačných stranách sociálního rozvrstvení), přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je zde symbolicky ztvárněn postavou Attily, až k druhé světové válce, kdy vztah liberálního Alfreda a socialisty Olma zřetelně ochladl. Bertolucci klade v tomto snímku důraz na marxistický pohled, zejména v poslední půlhodině se zdá vesnický idealismus místy až přehnaný, ale alespoň pro mě závěr vyznívá tak, že vítězem není ani černá ani rudá, že jde jen o střídání moci - viz emotivní a patetické výkřiky: "Pán je mrtev ale Alfredo Berlinghieri je živý" a následně, poté, co partyzáni sesbírají zbraně, Alfredovo: "Pán je naživu". XX. století je rozsáhlé dílo s několika na svou dobu hodně kontroverzními sexuálními scénami, ale po všech stránkách je to snímek výjimečný - skvělým scénářem, krásnou kamerou, hudbou (Morricone) prvotřídím hereckým obsazním i výkony oplývající. Řekne mi někdo, proč to u nás není tak známé? (30.09.2006)