Bubble74

Vizuálně silný, mysteriózní film s přídavkem sci-fi, který se nese v duchu kvantové logiky: všechno tam je a přesto není. Spektakulární kombinace filozofie a metafyziky v působivém atmosférickém film-noir kabátě se veze v moderním trendu posedlosti multivesmírem. To evidentní a to eventuální se zde tajemně prolíná. K pochopení spletitého děje jsou výhodou, ne-li přímo podmínkou divoké interpretační schopnosti a živá představivost. Pak je požitek sledovat pečlivě rozházené elementy chaosu a přitom dumat nad nekonečnými verzemi reality s lákavou příležitostí k bezmeznému cynismu.

Opravdu temný film, který je ve své estetice značně minimalistický a pojednává o křehkosti těla, mysli a duše. O snaze člověka znovu získat svou lidskost, poté co byl konfrontován s nepředstavitelným. Kamera zůstává velmi blízko postavám, takže naplno prožíváme syrové emoce, díky čemuž je film skutečně intenzivním zážitkem. Většina postav nemá žádnou identitu, jsou to zlomené bytosti beze jména, snažící se překročit práh beznaděje všemi možnými prostředky. Sledujeme ničivý dopad války na jednotlivce, jejichž osudy se proplétají, i na celou společnost, rozervanou v lítém boji o přežití. Vždy však existuje naděje na lepší zítřky s další generací.

Po útoku na svůj vojenský konvoj v Mali je francouzský poručík David Fabert přivezen zpět domů, aby se vyléčil. Hluboce popálený tráví měsíce zotavováním pod pečlivým dohledem své oddané sestry Jeanne, která ho vezme do jejich rodinného domu v Pyrenejích. Tam, obklopeni nádhernou přírodou, mezi horami, jezery a lesy, doufá, že se mu vrátí paměť, neboť David trpí těžkou amnézií. On se ale nezdá příliš dychtivý smířit se s tím, kým byl.

SPOILER! Ubíjející prázdnota, ponurý stereotyp, holá existence a beznaděj lidského údělu posledních dní. Ubohá duše rezignovala první. Emoce už dávno odvál hlučný vítr a tělo jen instinktivně přeplo na autopilota přežití. Další se poddalo zvíře. Poté vyschla voda. Když uhaslo světlo, zůstala jen tma a hrobové ticho. Vzdal to i člověk. Kruté, děsivé dílo pozvolného zániku bylo mistrovsky dokonáno.

Kdo si rád vychutná velmi pomalu plynoucí, meditativní indie, plný mystiky a nádherné panenské přírody, bude nanejvýš spokojen. Fanoušci Lily Rabe jakbysmet. Ostatním bych nedoporučovala.

Prostředí curyšské židovské komunity znám velmi dobře a materiálu na vtipnou komedii nabízí požehnaně. Bohužel švýcarští filmaři potenciál zdaleka nevyužili. Věrni úspěšné knižní předloze jen přehnaně nafoukli stereotypy o ortodoxních Židech do absurdní karikatury a nelámali si hlavu s některými nesmysly. Vsadili na laciný, otřepaný humor a ten se, světe div se, ujal. Několik scén docela pobavilo i mě, především gag s “milchig” nožem se povedl. Rovněž potvrzuji, že Toyoty Previa drandí po židovských čtvrtích v převaze a Mottiho sexy spoďáry jsou hromadně oblíbené.

Bravo! Obsahem i formou naprosto přesvědčivý a zdrcující dokument. Díky ARTE!

Merci Céline Sciamma za tu vrchovatou porci ženství a rovnocennosti v dokonalé symbióze s uměním. Merci Claire Mathon za ty skvostné obrazy, nabité energickou souhrou světel a stínů a výrazným charismatem ústřední dvojice. Merci Noémie Merlant za ten uhrančivý pohled, který obsahuje pestrou paletu emocí a přitahuje jak magnet. Merci beaucoup za tento nejen esteticky přenádherný film.

Hvězda navíc za skvělou Joely Richardson a za ďábelskou epizodku její matky. Škoda, že dámy neměly společnou scénu. Knihu neznám, ale film sám o sobě nebyl taková zoufalost, jak zde mnozí naříkají. Série katastrof s efektními vizuály udeřila hned zkraje, hladové Adélky začaly záludně řádit a nebohé lidstvo zdárně ubývalo. Napínavé, akční, krvelačné. K velké hromadě žehlení zcela vyhovující film.

Konečně se mi povedlo zhlídnout filmový debut dvacetiletého Williama Holdena, kde se pouze párkrát objevil jako jeden z trestanců na vězeňské farmě. Bohužel kvalita průměrného snímku byla nevalná a horko těžko jsem ho poznala.