Záhada na zámku Styles (S03E01)

Velmi příjemný díl o tom, jak se vlastně Poirot potká s Hastingsem. Byl bych zcela spokojen, kdyby to tentokrát nezahráli do outu, vlastně jsem se jen dozvěděl, že už se jednou seznámili dříve. Byl jsem také trošku zklamán, že to od začátku vedlo k jedné osobě, pak sice jen na chvíli ne a zase zpět. Ale vše ostatní naprosto v pořádku - moc hezký začátek, atmosféra, herci, hudba a hlavně je to ten dá se říct 'úplně první díl'. ... Žid, káva, kakao, strychnin, zrzka, příchod nadporučíka Hastingse. (11.12.2012)

Bezchybné představení Hercula Poirota! To je hned jiný kafe, když má Hercule k dispozici klasickou metráž namísto slabých padesáti minut. Je interesantní, že se režisér rozhodl snímek pojmout ve stylu všechno od znova, tudíž divák je zmaten skutečnostmi, že Jepp, Hercule a Hastings se vidí vlastně po druhé (tímto počinem rejža ignoruje předchozích dvanáct epizod). Zápletka je opravdu skvěle propracovaná a divák se může opravdu jen stěží dovtípit, kdo že s kým souloží a pak zabije. 90% (17.02.2013)

Poručík Hastings je jako válečný veterán pozván svým přítelem na zámek Styles, kde se po dlouhé době opět setkává s Herculem Poirotem. Na zámku totiž dojde k vraždě paní domu a Poirot, pobývající zrovna v okolí, je Hastingsem požádán, aby tuto vraždu vyšetřil. Dále se zde objevuje brzy i inspektor Japp, kterého už Poirot dříve znal, ale teď ho seznámil i s Hastingsem. Tak se tato trojice vydává řešit nebývale složitý případ. Poirot však ukázal svou genialitu, a tak poprvé společně s Hastingsem i Jappem řešil detektivní případ. Od té doby se pak spolu sešli u detektivních záhad mnohokrát. (01.06.2005)

První velký případ slavného Belgičana. Odehrává se za první světové války a je tu vidět, že šlo o uvedení Poirota do anglické literatury. Proto zde pochopitelně schází ona pověstná virtuozita, kterou oplývají další adaptace slavných případů. Ale jako první setkání Poirota s pozdějším kapitánem Hastingsem a inspektorem Jappem je to více než uspokojivé. (24.02.2024)

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit. (16.04.2009)