Krutá romance

Ruské sladkobolné romance devatenáctého století miluji. Tahle je z mých nejoblíbenějších.Ta atmosféra je nepopsatelná. Zasněná Volha, nádherná Larisa, charismatický lamač dívčích srdcí Michalkov v tom svým šarmantním býlím vohozu za doprovodu cikánské kapely s hlasem Moravce je ďábelskej a nedá se mu nepodlehnout. O lokacích, výpravě a hudbě ani nemluvím. Pro mě napořád krásnej a dojímavej zážitek. (23.03.2017)

První třetina filmu je naprosto dokonalá. Charaktery všech postav, i těch méně podstatných, jsou tak vtipně a snadno rozvrženy, možno se divit nevinné Larise, že v prostředí obchodníků a malosti, bez jakýchkoli vyhlídek, ztratí hlavu pro rytíře na bílém koni, který se zdá být ztělesněním dívčích snů? Po zmizení Paratova snímek trochu zvolní tempo a přidá na zpěvu, ale postupně oprýskávající fasáda Michalkovova hrdiny a zužující kruhy supů létajících nad kořistí mrazí víc a víc a příběh začne podezřele temnět. Krása nikdy nezvítězí nad penězi. (14.09.2011)

Opravdu krutý příběh s výstižným názvem podle původní divadelní hry A.N. Ostrovského "Bez věna". Postupné zabíjení dívky Larisy Dmitrijevny výše postavenými muži je tu ukázáno jako méně kruté než odstřelení revolverem...Ostrovskij byl hodně ostrý sociální kritik a navíc byl skeptický, proto není můj oblíbený autor. Ani Turgeněvovy příběhy nekončí vždy šťastně, přesto v nich něco krásného zůstává. Tady ne. (02.07.2020)

Ano, podobně jako J. J. P. Oud "skláním koleno před zázrakem techniky, leč nevěřím, že parník by mohl být srovnáván s Parthenonem." Leč: Vlaštovka je neobyčejnou výjimkou: snad jí skutečně nepohybují stroje poháněné párou, ale oživuje ji var životů, emocí, které zde na sebe narážejí v divokých nesouladech. Je jakýmsi pohyblivým ostrovem, rájem předem ztraceným, protože stále unikajícím, a tedy nakonec i peklem, jehož jediného zde lze dosáhnout a z něhož se nelze vrátit. Krutá romance je lyrickou variací na Ostrovského drama. Výstižně reprezentuje duševní život postav, detailně vystylizovaných do konkrétních psychologických či sociálních typů. Je ovšem stále více písní či básní lyrickou než dramatem, což s sebou přináší i někdy až příliš neukázněné hyperboly (obzvláště ten efektní závěr, kdy se snad - mimo záběr - již již vlny Volhy chystají smýt prolitou krev...). Snad kdyby právě lyrickou melodii této romance tato krev zašpinila méně grandiózně, kdyby bída snu nakazila křídový papír příběhu plísní již na prvních stránkách, mohl bych mluvit o dokonalosti; nicméně i tak mne kolébání Volhy, tichý rytmus všech burleskních pitek, klid trýznivého smutku čekajících a štěstí dočkavších se - vše vyvedeno v barvě a laskající smysly, verš za veršem, sloku za slokou - rozjasnilo tvář. Na druhou stranu v příběhu ovšem nic k rozjasnění tváře nebylo. Závěrečnou tmu předurčuje výchozí šero. Nerozední se, a tak se barvy rozhořet nemohou. Snad tedy mé konečné okouzlení bylo jen - čímsi vnějším opojeným - povzdechem nad pomíjivou krásou umělého osvětlení. (28.05.2010)

Pohádkově krásná Larisa (Larisa Guzeeva), zhýralý, ale děsně šmrncovní syčák Sergej Paratov (Nikita Michalkov), spousta dalších lidiček, do toho emotivní cikánská hudba ... Romance jak má být. Láska, pohrdání, krutost, intriky, maloměšťáctví, vzrušení, slzy, všechno vrchovatou měrou. Skvělý film, který zasáhne duši. (26.10.2014)