Když Harry potkal Sally

Jak se obecně ví a říká "Z přátelství může být láska, ale z lásky nemůže být přátelství". Když Harry potkal Sally je pohodová romantická komedie, která na mě působila tak civilně a autenticky, že mi ani nepřišlo, že sleduji smyšlený film. Čím více se snímek blížil ke konci, tím více jsem prožíval osud ústřední dvojice. Jediné, co mi vadilo, byly prostřihy na staré páry. To mě otravovalo. Jinak chválím hlavní herecké duo. (23.02.2017)

Krásná Meg, krásný Chicago - i když jen asi 2 minuty na začátku... ale pak krásnej New York, krásný osmdesátý léta, krásnej a tolik opravdovej příběh "napsáno životem" a dojemně krásnej, ač od začátku jasnej, protože pravidly žánru danej, konec. 90% (no kuwa, co jsem to poslední dobou za ufňukanou babu?!) (15.07.2008)

Rob Reiner mě zaujal již snímkem Stůj při mně, kdy velmi věrohodně a citlivě převedl na plátno povídku Stephena Kinga Tělo, nicméně tímto "zásekem" si mě naprosto získal. Vtipná komedie s inteligentním scénářem a neméně kvalitními hereckými výkony, především Billymu Crystalovi padla role přímo na tělo. (16.08.2007)

S romantickými filmami mám chronický problém. Ak v nich zacítim vykalkulovanosť a falošné tóny, nemajú u mňa šancu. Aj keď uznávam, že dialógy boli slušne napísané, miestami som sa i zasmial a ústredná dvojica okrem niekoľkých neprehliadnuteľných zaškrípaní podávala uveriteľný výkon. A hollywoodský záver bol, napriek niekoľkým úhybným manévrom, logickým vyústením predchádzajúceho príbehu. Mierne nadpriemerné hodnotenie považujem preto za spravodlivé. (12.04.2010)

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme. (30.01.2017)