Requiem pro panenku

"Jo tak ty si myslíš, že nejsi debil !! Tak my ho z tebe uděláme, holčičko !!" Naprosto souhlasím, že Filipa Renče, pro diváka s dobrou pamětí silně protekční figurku a zejména neskutečně přeceňovaného tvůrce, lze považovat za režiséra jednoho filmu, kterým však pro mě osobně určitě není Requiem pro panenku, přičemž si tak vlastně nejsem úplně jistý, do jaké míry jeho, myslím, nejpodařenější a tak i ty vpravdě právě ony fatální snímky, byť rozhodně ne bezchybné, tedy remake Hlídače č. 47 s Karlem Rodenem a muzikál Rebelové, svoje nezpochybnitelné kvality nezískaly pouze shodou okolností !! Největší kiks pánové Renč spolu se scénáristy Igorem Chaunem a Zdeňkem Zelenkou spáchali už v úvodu filmu, když se vytasili s tou provařenou formulkou: Film byl natočen podle skutečné události, díky čemuž se tak dalším pachatelem tohoto filmového prznění potenciálu obřích rozměrů stává i autor předlohy, pseudoinvestigativec Josef Klíma, protože díky právě této větičce by divák rozhodně neočekával naprosté krystalicky čisté béčko, kterého se mu dostalo, na rozdíl od té Renčem avizované, a tak i očekávané artovky, o syrovém dramatu ve stylu vzpomínaného Přeletu nad kukaččím hnízdem si nechte raději jen zdát !! Pokud se vrátíme k samotné nešťastné události v ústavu v Měděnci, při němž zahynulo na šestadvacet chovanek, Renč dodnes zarytě opakuje, že ho skutečnost nikdy nezajímala, zatímco obsesivní paranoik a profesionál Josef Klíma právě svoji profesionalitu potvrzuje, rozumějte popírá, už jen faktem, že se se skutečnou postavou odsouzené žhářky Evy Kováčové dodnes nikdy stejně jako Filip Renč nesetkal, na čemž nic nezmění ani jeho omluva vychovatelkám v rámci svého pořadu na TV Nova, což mu budiž připsáno ke cti, protože přiznat svoji neobjektivitu a diletantství po všech těch letech chtělo mimo odvahy i velkou dávku pokory !! Samotné obsazení snímku odpovídá právě oné Renčově nevyzrálosti a bezbřeze nabubřelému exhibicionismu, přičemž v Renčově případě, o něm a jeho hereckém (ne)talentu v rámci slušnosti raději pomlčím, lze dík scéně ve sprše mluvit o všech významech slova, a tak se ani není co divit, že krásná a křehká Aňa Geislerová, která ve svých tehdy šestnácti letech podala skvostný výkon a dala tušit věcí budoucích, vlastně nemá s Evou Kováčovou vůbec nic společného, ta se totiž Geislerové a její postavě ani vzhledově zrovna nepřiblížila, ve skutečnosti by totiž příběh transexualitou stižené naprosto nezvladatelné cikánky, mimochodem dnes s již změněným pohlavím a novým jménem René, s lesbickými sklony těžko zajímal ty masy, které nakonec do kina na Requiem pro panenku přišly, a tak by se ani Renčovi jeho prvoplánovitá metafora nelidskosti české společnosti z období reálného socialismu, která však nejen dík znalosti všech okolností hraničí s naprostým kýčem, nevydařila !! Jistě, ani Bára Hrzánová se ztvárněním své postavy nesnese výhrad, nejvíce mě však zaujal tradičně famózní a lidský Eduard Cupák, který však příliš prostoru nedostal, a tak maximálně vyniká vychovatelka / bachařka Evy Holubové, která byť místy znatelně přehrává, nicméně svoji roli, byť se do do této stylizace prostě narodila, si užívala a patří spolu s geniální scénickou hudební složkou Pavla Soukupa k tomu nejsilnějšímu, co film nabízí, protože jinak se Renčovi i díky tomu příšerně křečovitému patetismu a spoustě nesmyslných a vlastně samoúčelných prvků, kdy Renč tlačí na pilu jako o život, a minimálně při odpudivě přepálené a směšné scéně s hasiči si musím klepat na čelo, daří, což je jistě velmi paradoxní, z filmu vyrobit svůj vlastní pomník, který se však stává hrobkou, na tom nic nemůže změnit ani fakt, že už zde jeden cítí z každičkého záběru toho schopného a zručného řemeslníka, kterým je dnes.. (19.11.2013) (méně) (více)