Velká iluze

Impresionisticko idilická úvaha na téma válka. Renoir na prahu druhé světové předznamenává celkový úpadek hodnot, který postihl Evropu. Velká iluze je totiz především filmem o obecné lidské slušnosti navzdory jakékoli době, o hodnotě přátelství a o nutnosti porozumnění. Jako by věděl, že válka, kterou záhy rozpoutá Hitler nenabídne ani v retrospektivním pohledu příležitost k natočení podobně idealistického filmu. O technických kvalitách režie by se dalo bavit delší dobu. Velice zajímavé je například používání diegetického zvuku, který přesahuje svůj rámec do další scény, kde se stává nediegetickým, apod. (18.07.2010)

Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda... (07.10.2009)

Velkou iluzi si zamilovala celá generace, která pamatovala 1. světovou válku jako autentický zážitek. Marlene Dietrich šla tak daleko, že se zamilovala i do Jeana Gabina a po jeho odchodu do Hollywoodu se stali milenci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zdaleka nejúčinnější budou ty prosté scény z venkovského života s Ditou Parlo. (23.01.2014)

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

Slavný Renoirův protiválečný snímek, který je postaven na tom, že obyčejní lidé nemají na válce žádný zájem a jsou slušní i vůči nepřátelským vojákům. Ačkoli se zpočátku může zdát, že půjde o tzv. útěkový film, nakonec zjistíme, že režisérovým záměrem bylo něco jiného. Sounáležitost a schopnost lidí domluvit se bez ohledu na jejich řeč. Dobří lidé jsou ve všech národech. Nemám sebemenší iluze, o "dobrých lidech", ale je pravda, že např. první rok první světové války, na Štedrý den, po sobě němečtí a francouzští vojáci odmítli střílet, bezpečně přecházeli území nikoho, fotili se spolu ... a další den už opět bojovali jako předtím. Válka se jich netýkala, protože si ji rozhodli ti nahoře. Tento film je unikátní v tom, že jako jeden z mála nám ukazuje Jeana Gabina jako relativního mladíka (bylo mu asi 35 let). (19.05.2009)