Velká iluze

Líbila se mi tam zdvořilost s jakou spolu nepřátelé jednali. Postavy tam byly taky dobré a moc mě bavily rozmluvy znepřátelených šlechticů, němce a francouze z kterých byl cítit vzájemný respekt. A když už to začínala být trochu nuda, tak Jean Gabin utekl a rozjela se parádní civilní linie s němkou. Moc pěkný film. (14.09.2010)

Skvost světové kinematografie. Film veselý i smutný, rozpustilý i docela vážný, ale především nutící k zamyšlení nad absurditou války. Vyznívá o to smutněji, že "aby už nebyla žádná další válka" byl natočen v době obav ze sílícího a zbrojícího, v roce 1937 již otevřeně agresivního Německa. Do té doby nejstrašnější válku zobrazuje skrze reflexi v zázemí důstojnického zajateckého tábora uprostřed německého císařství. Trochu připomíná Velký útěk, který však byl inspirován válkou ještě strašnější, a je o pár desetiletí mladší. (22.06.2009)

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

Velká iluze je mi velkou čítankou přátelství vzácně slitou s oslavou lidské vůle a odvahy. Nadchlo mne, jak čistě až bezelstně se Renoirovi podařilo vykreslit (s mimořádnou psychologickou hloubkou) nejrůznější valéry přátelských a kamarádských svazků, od respektu k protivníkovi po lásku, potírající státní hranice. Na druhou stranu mne zaskočila absence skutečného zla, které bytostně vtěluje člověčí perfidnost a zákeřnost a jemuž se tak dobře daří v časoprostoru války. Tak mocně idealizující hledisko (jež s nadsázkou řečeno vyjadřuje název filmu), estetizující trnitou cestu ke svobodě, při níž i smrt nepostrádá elegance, až vyvolává otázku, oč vlastně šlo? Vždyť celá trapnost pozemské pouti je zde zastřena sledem povznášejících náhod. Anebo i toto je iluze? Snad tím, co uhladilo nerovnosti, je právě ona lidská víra, hrdě promlouvající z každého gesta těch, kteří míří ke Svobodě. Myslím, že tomu tak bylo… (22.11.2010)