Poslední tango v Paříži

Po projekci si kladu spoustu otázek. Je to tím, že nejsem vyspělý? Či snad tím, že jsem neviděl dostatečné množství prominentních filmů, abych poznal, jestli ten či onen film je kvalitní? Nebo snad nejsem na tak vysoké úrovni, abych film pochopil? Pokusím se na ně najít odpovědi, které mi možná dopomohou změnit můj názor, který zní prozatím takto: Poslední tango v Paříži se tváří jako psychologická analýza jednoho zvláštního páru, v němž se důležité věci stávají nedůležitými a který má svou vlastní představu o životě, byť velmi neobvyklou. Pod tím vším jsem však viděl jen do nebe volající nudu, úchylárny a hlavně, a to bylo to nejhorší, ty nejnemocnější dialogy, co jsem za poslední dobu slyšel. Jestli tohle je nějaké hluboké filozofické dílo s nějakou racionální hodnotou, tak já jsem Jimi Hendrix. Skutečně nemocný a nebezpečný film, který u mě bude navždy disponovat představou, jak má vypadat totální břečka. 0,5% (17.11.2012)

„Quo vadis, baby?“ Ještě nejsem ve stádiu, kdy by mne utěšovala jenom vyhlídka análního sexu a rychlé smrti, čili nevím a ani toužebně netoužím zvědět, kdo si filmem/ve filmu léčí jaká traumata. Více než atmosféře rozkladu, více než Storarově lehce onanistické kameře a více než snaze zachytit bez příkras sexuální revoluci patřil můj úžas Brandově výkonu. Gesta, dikce, pohledy. Paula jsem nenáviděl, jeho společnost miloval. Apendix: Máslo mám stále rád. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, murakamigirl, mortak (02.11.2011)

Chlápek má bolest, ale aspirin není zrovna to pravé ořechové, co by mu ji z hlavy, srdce a dalších orgánů vyhnalo. A tak si naordinuje terapii v podobě anonymní holčiny, o níž nechce nic vědět, chce to s ní jen intenzivně "odbolet". Na svou dobu asi odvážný film a i když spousta nudných patronů používá máslo narozdíl od Marlonovy postavy jen na chleba, nechápu tolik humbuku o jeho údajné perverznosti, protože konec konců je o lidech a celkem běžných lidských věcech :-)). (05.06.2005)

Tohle mi moc neřiká, když už jsem si myslel, že je to trochu dobrý a že alespoň trochu chápu o čem to je, tak přišel překvapivý konec, který mě překvapil velmi nepříjemně. Přiznávám se,že mě to nezaujalo a že jsem to nepochopil, možná se k tomu jednou vrátím až budu strarší (v roce 2005 mi je 21 let). Takhle mě zaujal akorát skvěle hrající Marlon Brando (13.08.2005)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)