Ženy na pokraji nervového zhroucení

Většina filmů Pedra Almodóvara nese žánrovou nálepku komedie, drama. Vychází to z jeho snahy zprostředkovat divákovi odlehčenější verzi situací, které nám rozhodně nepřipadají vtipné...pokud je sami prožíváme. A protože je to vskutku skvělý pozorovatel mám za to, že nám ukazuje i mnoho ze španělského naturela. Jeho postavy a dialogy by podle mě nefungovaly tak dobře, pokud by se je někdo pokoušel zasadit třeba do Norska, nebo na Slovensko. Uvěřitelnost tohoto příběhu je tedy vymezena tím, jak Almodóvar vidí ženy a muže kolem sebe a jak vnímá jejich vztahy. Není v tom nic univerzálního, nic co by se vztahovalo na zbytek světa. Pokud na to přistoupíte a nebudete se rozptylovat tím, že vy by jste nic takového neudělali a že se ty ženy chovají divně, film si díky skvělým dialogům a Carmen Maura určitě užijete. Asi ne jako skvělou komedii, ale třeba jako vtipnou divadelní hru s výbornými herci. Ale je vysoce pravděpodobné, že se najde mnoho žen, které budou vysloveně nadšené. Protože jsou součástí Almodóvarova světa podivuhodných žen, které je tak těžké potkat v reálném životě. (09.02.2021)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Jednoduchá komedie, ale skvěle vygradovaná a celkově tak nějak sympatická. Barevným laděním, naprostou švihlostí i hereckými výkony. A také vcítěním se do ženského myšlení a nadhledem, se kterým ony ženské karikatury svůj život (ne)berou. Milé jsou i některé skoro depresivní motivy (dítě bez otce, blázinec), které činí poněkud bláznivý příběh reálnějším. Pokud tápete, co to je "melodrama", podívejte se místo do slovníku na tento film. Lepší příklad neznám. (14.01.2009)

Ako to ten Almodovar robí, jeho námety sú akokeby napísané pre telenovely, scenáre sú častokrát vysoko nepravdepodobné a postavy sa chovajú ako blázni. Lenže on si to aj sám natočí, svojím nezameniteľným štýlom a všetci sú z toho hotoví. V tomto pípade je čerešnička na dorte začínajúci Banderas. Vedeli by ste si ho vtedy pedstaviť ako macha? Inak film samozrejme prevažne o ženách a pre ženy. Od jediného muža, ktorý im rozumie. (29.08.2009)

Vyšší střední škola ženského cítění a jednání, ovšem přiměřeně zkarikovaného a reflektujícího hlavně hispánský naturel. Nicméně Almodóvar dokazal bizardními vztahovými peripetiemi skvěle bavit ženy i poučené muže po celou dobu trvání tohoto snímku. Potěšil mě i roztomile mlaďounký Banderas a tak dávám pěkné čtyři hvězdičky. (04.07.2017)