Ženy na pokraji nervového zhroucení

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Zpočátku to tak ani nevypadá, ale postupem času Almodóvar rozehrává neuvěřitelnou šarádu jednotlivých scének, jenž vás svou obludností pohltí. Od lehce melancholického začátku se přesouvá ke stále vetší absurdnosti, kterou definitivně korunuje v jedné ze závěrečných scén. Vizuálně překvapí hlavně barevná pestrost, na níž si režisér opravdu musel dát záležet. Hřejivé barvy se v jednotlivých záběrech prolínají, kombinují a vytvářejí pestrou paletu související se španělských naturelem. K tomu připočtěme poměrně solidní herecké výkony. Výsledek stojí za to. (22.12.2003)

S Almodovarem to mám jak na houpačce. Některé jeho filmy se mi neskutečně líbí, jiné naopak neskutečně nelíbí (to především ty z počátku kariéry a pak ty nejnovější). Tohle bylo nominované na Oscara v kategorii zahraniční film, ale mě to moc neoslovilo. Možná i tím, že nejsem žena, ale zkrátka mě to neoslovilo. (26.02.2019)

Jednoduchá komedie, ale skvěle vygradovaná a celkově tak nějak sympatická. Barevným laděním, naprostou švihlostí i hereckými výkony. A také vcítěním se do ženského myšlení a nadhledem, se kterým ony ženské karikatury svůj život (ne)berou. Milé jsou i některé skoro depresivní motivy (dítě bez otce, blázinec), které činí poněkud bláznivý příběh reálnějším. Pokud tápete, co to je "melodrama", podívejte se místo do slovníku na tento film. Lepší příklad neznám. (14.01.2009)

Slavná almodóvarovská klasika, která představila světu spletitý svět španělských černých komedií. Celek připomíná divadelní hru, odehrává se to ve velmi krátkém čase, všechny postavy se pořád vrací do jednoho bytu. A téma jsou samozřejmě vztahy, vztahy a zase vztahy. Mezi těmi výraznými ženskými můžeme najít i mladého Antonia Banderase, což samozřejmě (zpětně) pomohlo filmu udržet se mezi těmi nesmrtelnými, i když se doba změnila a dnešní generace nechápe, jaké trable prožívali lidi bez mobilních telefonů. (16.07.2022)