Ženy na pokraji nervového zhroucení

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Při tomto komentáři opět budu patřit k menšině, i když jak se tak dívám, nebudu sám. Bohužel mi Almodóvar opět nesedl. Po skvělém začátku s tímto režisérem (Na dno vášně), to jde bohužel postupně dolů. Ženy na pokraji nervového zhroucení mi byly všechny protivné, stejně jako zvolená hudba a vůbec celá atmosféra snímku. Občas se to prostřídalo s nudou a já u filmu začal usínat. Tenhle typ filmů mi zkrátka sedí v drtivé většině víc u Francouzů, kdy se většinou pobavím daleko lépe. Za zmínku stojí role pro Antonia Banderase z jeho začátků a pár (opravdu jen pár) povedených dialogů. (15.10.2018)

Pedro ma ani šiestym filmom, ktorý som z jeho tvorby videl, nesklamal. Nebolo to na pokraji nervového zrútenia, ale samozrejme to nebolo ani na viac, než obligátne tri hviezdičky. Nedá sa nič robiť, patrí medzi režisérov, na ktorých mozgové vlnenie a umelecké smerovanie sa nedokážem naladiť. Ešte že sú aj iní. (20.01.2014)

Méně závažný a vážný Almodóvar na hranici vtipnosti. Tentokrát se obejdeme bez fetišistů, transíků i teploušů, takže vrcholem výstřednosti zůstává odbarvený taxikář řídící pojízdnou lékárnu. Muži jsou přehlíženi, a já si teď zpětně s odstupem noci uvědomuji, že tohle asi opravdu byl víc film pro ženy. Pochválit musíme pečlivý český dabing (Zawadská, Vladimír Dlouhý). (10.07.2011)

Pedro zaujme už úvodnou sekvenciou. Keď budete film pozerať druhýkrát, zistíte, že ide o implikácie budúcich epizód a zároveň prečo Ivan hovorí ženám, čo chcú počuť. Počas nasledujúcich štyridsiatich ôsmych filmových hodín hlavná hrdinka Pepa veľa zábavy nezažije, diváci však áno. Ženy na pokraji nervového zrútenia sú totiž vydarenou bláznivou komédiou (s estetikou telenoviel). Americké pokusy o vzkriesenie tohto žánru väčšinou skončili ako hrubé sexuálne frašky alebo jednoducho dvojhodinové sitkomy. Tento film je naopak svižný a chytrý bez ohľadu na to, že sa vizuálne zasekol v 80-tych rokoch. (09.07.2013)