Na černé listině

Koketování se závažným tématem nemusí dopadnout nejlépe, pokud k němu budete přistupovat příliš ledabyle. To však neznamená, že na motivy neradostných událostí nelze natočit komedii, Na černé listině je toho ostatně důkazem. Woody Allen zde překvapivě ne v režie své, nýbrž Martina Ritta, ztvárnil zprostředkovatele pro tři „zakázané“ autory, z toho také pramení hlavní zdroj humoru – člověk, který nemá o psaní ani šajnu se prezentuje výtečnými scénáři. Ale kdokoliv příliš úspěšný začal být v Americe za vlády McCarthyho brzy podezřelým a s tím film ukazuje svou druhou, vážnější tvář, na které nejvíce zamrzí, že nejde více do hloubky. Vtipná podívaná nesoucí sdělení velkého významu, navíc s roztomilým Allenovým hereckým lemplovstím, je pro mě tak jako tak dostatečně silným argumentem. Nemluvě o závěrečných titulcích informujících o roku zařazení toho kterého tvůrce filmu na černou listinu – trpce úsměvné a dojemné současně. 75% (17.01.2007)

McCarthismus zachycený odlehčeně a prokládaný typicky allenovským pohledem na věc. Walter Bernstein ve scénáři promítl své vlastní zážitky z let padesátých, kdy on sám byl postižen "honem na komunisty" a napsal roli na tělo přímo Woodymu a proto se není co divit, že film vypadá skutečně jako kdyby byl celý (od atmosféry až po výběr hudby) vytvořen tímto zřejmě nejznámějším neurotikem. (25.07.2009)

Smíšený pocit nenastává pouze ve chvíli, kdy se vám tchýně zabije ve vašem novém autě, ale zmocňuje se vás i tehdy, jestliže 45 minut umíráte nudou a poté si nenasytně vychutnáváte svižné a přesvědčivé dialogy s originálními gagy. The Front je bohužel tento případ. Rittův charakteristický rukopis se v první části utápí v záplavě mdlých dialogů, během nichž se sice divák dozví něco o mccarthyově epoše, ale nutkání sledovat hodinky je bohužel až moc časté. Druhá část však razantně mění svojí tvář a divákovi štědře servíruje jeden skvostný okamžik za druhým. Skvěle zrežírovaná je kontrapozice humorných situací s těmi dramatickými. Závěrečná věta Howarda Prince, která vypoví o této antikomunistické éře víc, než 50 politologických knížek dohromady je lahodnou třešničkou na dortu. Velmi specifický film. (16.11.2013)

Pozerateľný film o tom, že obe superveľmoci prikladali zaisteniu svojej bezpečnosti veľký význam, neľutujúc prostriedky, ani obete. Dokonca aj metódy boli podobné a tí bezpečnostní pracovníci, akoby našim eštebákom z oka vypadli. Martin Ritt sa v mojej pamäti spája s výbornými filmami Hud a Hombre, Zero Mostel je výrazným a zapamätateľným typom herca, len nechápem, prečo obsadili Woodyho Allena. Rád by som tomuto filmu dal viac hviezdičiek, ale to by Woody mohol byť iba na titulkoch. (07.01.2012)

Tohle skutečně nerežíroval a nenapsal Woody Allen? Vsadil bych se, že ano. Intelektuální, konverzační, vtipné...všechny atributy jeho typických komedií. Výborný humorný film s vážným obsahem. Je totiž zajímavé podívat se na padesátá léta 20. století jakoby z druhé strany a paušalizovat k úsudku, že tahle doba po skončení druhé světové války byla celospolečenským přituhnutím a jakousi normalizací režimů plošně, napříč panujícími diktáty. Šílenství mccarthysmu se sice nevyrovná běsnění nastupující lidově-demokratické vlády pracujícího lidu, ale klidným milníkem americké poválečné historie rozhodně také není...jak ukazuje třeba zrovna tenhle vynikající film (s obdobnou tématikou se můžete setkat kupříkladu ještě ve strhujícím černobílém dramatu George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí či taktéž v komediálně laděném Darabontově Majesticu či praštěné komedii bratrů Coenů Ave, Caesar! a samozřejmě v životopisném dramatu Trumbo...) (13.07.2007)