K2

Mně se líbilo, jak si kluci vždycky v poledne řekli "jdeme na vrchol, do večera jsme zpátky" a vyrazili. Taková morálka by kdekomu stěží stačila na Milešovku a oni zmáknou Ká dvojku s cepínem v nose. Snad už tenhle film viděl Jaroš, aby věděl, jak taky může vypadat horolezectví. Jediný, kdo tady aspoň trochu připomínal horolezce (tzn. byl zadýchaný a kašlal) hned dostal edém, zbytek si tam poskakoval jak telata po jarní pastvě. No ale co, už se za mě trefně rozčílila Faidra, já to i přes tu lavinu hovadin beru jako motivaci do dalšího dobrodrůža. Snad nikde nepotkám Franca Roddama, protože bych ho na tuty musel zachraňovat. (04.10.2015)

Horolezecká broromance, dvou různorodých přátel, kteří jedou dobýt himalájsou K2, ale trochu se to zdramatizuje. Mám rád horolezectví a těch filmů moc není s touto tematikou , takže tenhle film se počítá. Z tohoto filmu jsem si zapamatoval dvě silné věci: na začátku kaskadérské horolezectví na barák a závěrečná záchrana kámoše. (22.11.2019)

"Seš tak blbej, že ti realita nebrání v úspěchu." A nové motto "horolezeckých" filmů je na světě. Bůh ví, že dívat se na tohle tak brzy po smrti Standy Šilhána opravdu nebyl nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy dostala, ale díky jeho pomyslné přítomnosti po mém boku (Standy, Bůh by to se mnou nevydržel) odpadlo nutné rvaní vlasů při zástupu obvyklých kiksů, protože to bych díky všem těm odvázaným prohlášením "lezu bez jištění" (načež v následujícím záběru vidíte jištění v celé kráse), vedení konverzace s odhaleným hrudníkem nad hranicí věčného sněhu, veselému pobíhání ve výškách, kde i trénovaný člověk zpravidla dělá všechno pro to, aby si šetřil dech, a komentování odchodu nosičů slovy, že bez vybavení nás teď už nic nebude zdržovat, protože potřebujeme především sami sebe, byla plešatá ještě předtím, než se celý film aspoň trochu rozjel. Jak říkám, šlo to, protože takhle se i křiklavý pokus dokazovat, že parta, která by svorně nedokázala zdolat ani Kunětickou horu, se vysápe na druhý nejvyšší vrchol světa, neškodně rozmázl o představu, kterak Vagón krotí tu sebranku, která co chvíli vykřikuje něco o týmovém duchu, přičemž má o týmovosti asi stejnou představu jako já o konstrukci vesmírných lodí, jediným pohledem a větou: "Děcka, teď jděte pěkně domů a až dospějete, tak se vraťte," tudíž jsem neroztřískala nic v dosahu a spíš se tiše bavila. Jenže na blbost scénáristickou jsou i ti nejlepší z nás krátcí a na zkrocení sebranky scénáristické, které už tolik let prochází rvaní stále stejných typů, situací a proslovů do stále stejných, jen jinak se jmenujících filmů, je zkrátka zapotřebí někoho jiného, jen netuším koho. Vedle rvačky s manželkami beze změny papouškujícími "buď já nebo hory/koně/práce/ona/cokoli," sobeckými šmejdy, kteří se tváří v tvář drsné síle přírody obrodí ve fajn kluky, a kamarády, kteří věrně visí na svých druzích, kteří na nich celoživotně štípou ne dříví, ale žulu, totiž zápolení s Čhogori, která si pro sebe jen za letošní rok vybrala jedenáctiživotovou daň, vypadá jako neškodná legrace. P.S. Není náhodou dehydratace potenciálně smrtelná kdykoli a kdekoli, nejen nad šest tisíc metrů? (27.11.2008)

Asi všechny filmy týkající se horolezectví jsou natočené podle jednoduchého scénáře-výstup do základního tábora, cestou pár nepříjemností, výstup více či méně problémový, dobytí vrcholu a zase nějaká ta smůla cestou dolů. Ale i tak mám tyhle filmy ráda, jsou docela příjemným společníkem při nudném odpoledni. (29.08.2011)

Považuji za jistou nespravedlnost, že i když jsem bez použití umělého kyslíku sedmkrát zdolal Milešovku, tak si mne žádná z expedic do Himalají nevybrala do vrcholového dužstva. Z tohoto důvodu nejsem schopen posoudit reálnost pohybu herců po osmitisícovce, ale rozhodně jsem rád, že jsem si mohl s Taylorem a Haroldem vyběhnout na tu Kádvojku. Bylo to napínavé, chlapácké a vzbudilo to ve mně falešný dojem, že když může právník s učitelem, tak proč by to neměl zvládnout netrénovaný povaleč mého typu. Jdu si koupit mačky. (28.02.2013)