Obsahy(2)
Jan Werich a Jiří Sovák v brilantní komediální miniatuře o jedné libře... Dva opilci si chtějí na poště vyzvednout libru, aby měli za co pít. Po mnoha nepříjemnostech jim úřednice libru nevydá a dokonce na ně pošle místního policistu. (Česká televize)
Recenze (141)
Herecký koncert klasiků starší generace českých hereckých velikánů. Těžko říct, jestli při vedení takových hereckých osobností lze cokoliv výrazněji režisérsky ovlivnit, nebo jestli tyto lidi lze samostatně a osobitě režírovat vůbec. Působí to, jako by Werich, Sovák, Stella Zázvorková a spol. vyplňovali celý prostor a své kolegy z filmového štábu vyšachovali z podílu na inscenaci. Je jisté, že potenciál tito lidé načerpali ze svých košatých divadelních zkušeností; vůbec celé výrazové pojetí této "jednoaktovky" je v podstatě divadelní. Všichni herci se zpravidla vyskytují v záběrech dohromady a jsou nuceni nonstop zodpovědně produkovat atmosféru probíhajícího příběhu. Nemluvě o tom, že mnohé repliky a konverzační obraty, které zde zazněly, nejen dokládají dobovou komunikační zvyklost, ale odpoví na otázky, odkud že se to bere ten klasický rodinný humor, který slýcháváme od svých fotrů (a mladší i dědečků)... ()
"Vy ste tady pro veřejný blaho vobčanů, a né, abyste byla drzá a lascívní!" Televizní klenot, v němž jsou vynikající všichni herci. O Janu Werichovi a Jiřím Sovákovi není třeba se zbytečně rozepisovat, ale připomenul bych také vynikající postavu paní, která chce poslat dopis do Tararingapatamu, v podání Stelly Zázvorkové. 100% ()
Ty moc nevyskakuj, ty žížalko! Ste tady kvůli mě nebo já kvůli vám?! Takoví jako já vám platíme gáži, né? Vy ste tady pro veřejný blaho vobčanů a né abyste se tady na mě vytahovala a byla drzá a lascívní. Jedno z nejklasičtějších děl rané televizní tvorby šedesátých let je mistrnou připomínkou zlatého věku české komedie a zároveň v něm lze vysledovat přímý odkaz na ostrovtip Osvobozených tak, jak jej diváci znali ještě z předválečných let. Rozepisovat se o skvělých hereckých výkonech Wericha, Sováka a Zázvorkové by bylo nošením dříví do lesa, nicméně je obdivuhodné, jaké možnosti skýtá dialog tří postav. Věc v současné televizní dramaturgii takřka nemožná. ()
"Kdybych napsala dopis a poslala ho tak, aby ho vybrali ze schránky v 19:59, došel by do Tararingapatamu v pátek před dvanáctou hodinou čtyřiapadesát minut, prosím Vás?" Tento docela běžný dotaz k veřejné instituci zůstal bez odpovědi a to je škoda, protože na totéž jsem se chtěl na poště již nejednou zeptat. Když jsem se to tedy nedozvěděl, tak jsem se alespoň pobavil, protože v Pimblické poštovní spořitelně se monopolizoval čas úřadu, mátl se orgán výměnou klobouků a vybíraly se peníze z děsně důležitých rodinných důvodů - na panáka. Mě to hrozně bavilo a je jen škoda, že hvězdu si zasloužili jen čtyři z pěti herců, kteří se na této šaškárně podíleli. ()
35minutová nenucená komedie se skvělými herci o tom, jak lehce stát přichází o své daňové poplatníky, když nedovolí svým občanům ani trochu toho osvobozujícího rozptýlení. Jan Werich a Jiří Sovák se doplňují trefně a tvoří zábavnou dvojici, která suverénně nabízí líbivou televizní tvorbu z časů před normalizačních. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (11)
- Stela Zázvorková v jednom z televizních rozhovorů uvedla, že si pod svůj klobouček, který ve filmu měla, dala vycpávku, protože jí byl velký. Jan Werich však ve scéně začal improvizovat, přičemž se Zázvorková začala obávat, aby klobouček nenadzvedl, jak se poté také stalo, což okomentoval slovy: "To není můj, já ho neměl nadívanej." Režisér scénu do filmu vložil nesestříhanou. (Chip89)
- Jiří Sovák se naučil text k oběma hlavním mužským rolím, a to nejen z úcty k Janu Werichovi, ale i proto, že se sám Werich nemohl rozhodnout, kterou z postav bude hrát. (Komiks)
- Město Seringapatam (dnes Srirangapatna) se nachází v jihovýchodoindickém státě Karnátaka. Má přes 23 000 obyvatel a velký náboženský a historický význam (bitva u Seringapatamu v roce 1799). Takže žádná autobusová zastávka v džungli... (gjjm)
Reklama