Noc oživlých mrtvol

Když to porovnám s dnešními horory, musím se smát. Hezká ženská zde není, efekty zde nejsou žádné, nebo vlastně jsou, ale směšné, zombies směšní, režisér směšný, herci směšní, scénář směšný. Všechno je zde k smíchu. Ovšem pozor! Tohle měl být horor. Aha, no měl, ale horor by měl vypadat jinak. Byl jsem vyděšen k smrti, ale až k smrti jsem se smál. Katastrofální film. 0% (13.03.2009)

Zatímco s Cravenovým "vizionářstvím" problém nemám, Romerovi jsem pořád na chuť tak úplně nepřišel. Což je nefér, vím. Jenže tenhle film nejde za svůj námět - vše krom něj je strašně nudné. A vzhledem k tomu, jak námět "zlidověl", už Noci oživlých mrtvol nedokážu věnovat pořádnou pozornost... Asi moje chyba... (10.04.2012)

V mnohých veciach neobyčajný film. Nielen tým, že bol vlastne prvým hororom, ktorý predstavil filmových zombies tak, ako ich dnes poznáme - teda pomalé, kráčajúce mŕtvoly s neoblomnou chuťou na ľudské mäso, ktoré sa boja ohňa a dajú sa zabiť len ranou do hlavy. Výborná, dôkladne budovaná komorná atmosféra aj za pomoci skvelej minimalistickej hudobnej zložky a rovnako minimalistická, špičková čiernobiela kamera (tak krásne čistý obraz sa u čiernobieleho filmu často nevidí) s početnými diagonálnymi zábermi sú veľmi pôsobivé; preto je škoda, že sa neskôr čiastočne vytráca. A pritom je od pohľadu jasné, že je Night of the Living Dead veľmi lacnou záležitosťou, občas až s nádychom amatérskeho filmu a s absolútnymi nehercami (toľko k "výkonom", i keď neboli úplne najhoršie). Viac prekvapí na 60. roky nezvyklo otvorený prístup k explicitnému zobrazovaniu brutality, surovosti a krvavého násilia všeobecne (je trochu škoda, že sa prvé vraždy kladivom odohrávajú mimo záber, ale aj to má svoj účinok), a zároveň napätých vzťahov medzi skupinou ľudí, ktorí musia nečakane držať pohromade. A práve ukážkovo ideálne sa to nevyvíja. SPOILER ALERT. A ak by to na príkladné šokovanie nepripraveného diváka nestačilo, Romero má v rukáve mierne politicky kontroverzný motív černocha, ktorý ako jediný prežil "epidémiu", aby ho nakoniec zabili "záchrancovia". Všetci dobre vieme, že aj v tej dobe ešte nebol postoj všetkých Američanov k obyvateľom tmavšej pleti práve príkladným. KONIEC SPOILERA. Možno je film v mnohých veciach naivný a neprofesionálna produkcia sa na ňom zjavne podpísala, i tak je aj po rokoch nečakane funkčný a zaujímavý. Hlavne ale nie je priemerný a prefláknutý. Čakal som však ešte o trochu viac, takže "len" 75% (26.05.2014)

Dobrý rozjezd, uprostřed docela nuda, otřesný výkon jedné barbieny v naprosto trapně napsané "rozlučkové" scéně, závěr má už ale opět celkem šťávu. Nevědět o filmu vůbec nic, myslel bych si, že jde o zdařilý amatérský horůrek a nebýt aut, datoval bych jeho dobu vzniku kamkoliv do posledních 40ti let. (24.03.2008)

Šedesátá léta dvacátého století přinesla zásadní tematický posun pro filmové horory. Do té doby totiž žánrové snímky zobrazovaly ohrožení přicházející zvně našeho světa, zpravidla v podobě nadreálných monster typu upírů, vlkodlaků, mimozemšťanů či všemožných zvířecích bestií. V případě, že nositelem zkázy byl výplod člověka jako v případě doktora Frankensteina, bylo vždy jasně konstatované, že strůjcem zla je outsider stranící se společnosti. V roce 1960 přišel zásadní zlom s Psychem Alfreda Hitchcocka, kde vrahem byl na první pohled obyčejný mladý muž s psychickou poruchou. O čtyři roky později snímek The Last Man on Earth (Poslední muž na zemi, 1964) podle románu Richarda Mathesona Já, legenda (I Am Legend, 1954) rozvedl monstrositu obyčejných lidí do apokalyptických rozměrů. Potenciál tohoto směru dovedl do maxima George A. Romero ve svém debutu Noc oživlých mrtvol, který inicioval zlom v ikonografii filmových zombií. Nejen, že oživlé mrtvoly ani náznakem nespojuje s mystikou či okultismem, ale ani se nezatěžuje tradičně nesoudným vysvětlováním jejich původu. Zombie zde totiž slouží nikoli jako laciná atrakce, ale coby katalyzátor vyprávění. Nejzásadnější posun, s nímž Romero přišel, bylo přenesení pozornosti z vnější hrůzy fantaskních zrůd na vnitřní zlo, které se ukrývá v lidech samotných. Romerova nihilistická vize společnosti hroutící se tváří v tvář iracionálnímu ohrožení rezonovala s dobovými náladami v Americe konce šedesátých let. Vleklá válka ve Vietnamu a její dopad na veřejné mínění a polarizaci společnosti v USA se odráží jednak v obsažených mediálních obrazech apokalypsy, ale také v zastřešující nedůvěře vůči státním aparátům. V době uvedení filmu nicméně málo kritiků dokázalo ocenit komplexnost a myšlenkovou výbušnost snímku. Naopak spíše jeho autorům spílali za explicitní násilí a absenci jakýchkoli pozitivních hodnot. Již o pět let dříve ustanovil trashový klasik Herschell Gordon Lewis svým snímkem Krvavá hostina (Blood Feast, 1963) žánr gore filmu a záhy i další tvůrci zkoušeli explicitní krvavé výjevy povýšit na přímočarou atrakci. Nicméně fušerskost a okatá hloupost Lewisových snímků i děl jeho následovníků umožňovaly divákům získat vůči zobrazovaným hrůzám bezpečnou distanci. Tentokrát ale díky dramatickému vyprávění, s důrazem na konflikty mezi lidmi zbavenými racionálních jistot a bezpečí společenské struktury, veškeré zobrazované hrůzy přesně cílí na úzkosti a podvědomé obavy publika. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)