Německo v roce nula

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)

"Film nie je obvinením ani obhajobou nemeckého ľudu. Je to nestranné zhodnotenie..." O tom filme som už dlho počúval a čakal som kedy sa v tv objaví. Že bol točený tak rýchlo po vojne si zasluhuje iba obdiv. Zničené mestá, chudoba a hlavne všeobecná ťažká ekonomická situácia, to všetko sú témy, ktoré film rieši. Neuvážené a hlúpe slová (od učiteľa!) pred malým chlapcom vedú k tragédii, no diváka čaká ešte jedna poriadne silná - záverečná. Človek sa pri záverečnej scéne zamyslí i dnes a verím, že v dobe vzniku to mnohí ťažko rozdýchavali. 80%. (13.09.2015)

Rossellini se rozhodl uzavřít svou trilogii reflektující Druhou světovou válku přímo v Německu. Italský režisér zobrazuje bývalé nacisty v nelehké situaci. Neodvrací hlavu od válečných hrůz, které spáchali, ale přesto je bere jako lidské bytosti, což pouhé dva roky po největším váléčném konfliktu lidstva dokázal jen málokdo. Ne všichni se ale snaží oprostit od nacistické ideologie, která jim během předchozích let zatemnila mysl. Takového člověka představuje pedofilní učitel Henning, který malého Edmunda přesvědčuje o nacistické teorii silnějšího. Malý chlapec bloudí berlínským městem duchů, kde stále doznívá Hitlerův hlas, a snaží se pro svou rodinu udělat vše možné i nemožné. Bezútešný závěr jen potvrzuje, že Německo se z morální kocoviny bude zpamatovávat ještě dlouho... (26.05.2006)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)

Po zklamání z otevřeného Říma můžu poprvé naplno docenit Rosselliniho. Klíčovým aspektem je to, že dokumentární kamera tu ukazuje sugestivní příběh rodiny, u kterého se od začátku bojíte konce, protože v dané depresi tušíte, v jaké náladě se příběh završí. Žádná anonymní studie bídy se tak naštěstí nekoná. (26.05.2006)